Vražda! Vražda! Vražda!
Vedle toho se probudila ještě chamtivost, a byty, domy a továrny tři a půl milionu lidí jsou vypleněny, laciná kořist odvlečena do vnitrozemí. Marasmatické sklony části tohoto národa, které se v německém pohraničí staly příslovečnými, se v těchto dnech projevily v nejodpornější podobě.
Viděl slepý jinoch tuto orgii krve a vraždění? Hrůza jím zřejmě otřásla, když ze sebe vyrazil: „pak bych nechtěl být Němcem".
Bilance:
Každý třetí sudetský Němec zmizel! Kde jsou?
Leží ztlučeni k nepoznání, upáleni zaživa, umučeni k smrti nebo umořeni hladem v neznámých masových hrobech německých území Č.S.R.
Chybí milion sudetských Němců. Rekord vyrval Beneš z rukou šílenému Hitlerovi. Doba i rozsah zločinů jsou daleko překonány, tempo je ve srovnání s počtem soupeřů obludně vystupňováno.
Milion ubitých, upálených, trýzněných, umučených, umořených hladem, zaživa pohřbených a zastřelených. Duchové tlučou na bránu norimberského tribunálu a ptají se:
Kdy??
Dva a půl milionu žebráků, bezdomovných, zahořklých, rozptýlených přeživších hledí tázavě k Norimberku:
Kdy??
(Pokračování příště)
Volksfesten; deutsche Frauen und Kinder in den Straßen Prags wie Tiere erschlagen; Mord auf Mord an unschuldigen, wehrlosen Deutschen häuft sich; im Prager Stadion hundertfacher Mord; Verhungernlassen; Marter auf Marter; Deutsche zu unkenntlichen Blut- und Fleischklumpen zerschlagen; „Die Moldau ist rot von Blut"; Mordtage in Aussig, die Elbe speit hunderte Leichen, — tagelang, wochenlang; — 4000 Opfer, erschlagene, ersäufte, zertrampelte, erschossene Frauen und Kinder; Blut läuft in den Rinnsteinen. — Mord und grauenhafte Marter in Troppau, in Brünn, in Saaz, in Postelberg — „Wer lebt noch von Postelberg?" — in Komotau, in Kaaden, überall im deutschen Gebiet — — hunderte von Kz's schießen aus dem Boden, in ihnen wird gemartert, gehungert und erschlagen. Sadistische Orgien im ganzen Land. — Ein Volk läuft Amok, alle sind dabei, ob Pöbel oder Priester oder Partisan.
Mord! Mord! Mord!
Daneben erwachte noch die Habsucht, und die Wohnungen, Häuser und Fabriken von 3 1/2 Millionen Menschen werden ausgeplündert, die billige Beute ins Innere des Landes verschleppt. Die im deutschen Grenzgebiet sprichwörtlich gewordene marasche Veranlagung eines Teiles dieses Volkes manifestierte sich in diesen Tagen in widerlichster Form.
Sah der blinde Jüngling diese Orgie von Blut und Mord? Das Grauen schüttelte ihn wohl, als er hervorstieß: „dann möchte ich kein Deutscher sein".
Die Bilanz:
Jeder 3. Sudetendeutsche ist verschwunden! Wo sind sie?
Sie liegen unkenntlich geschlagen, lebendig verbrannt, langsam zu Tode gemartert oder verhungert in unbekannten Massengräbern der deutschen Gebiete der Č.S.R.
Eine Million Sudetendeutsche fehlen. Der Rekord wurde von Benesch dem wahnsinnigen Hitler aus den Händen gerungen. Zeit und Ausmaß der Verbrechen sind weit überboten, das Tempo im Vergleich zur Zahl der Wettstreiter ist ins ungeheuerliche gestiegen.
Eine Million Erschlagener, Verbrannter, Gequälter, Gemarterter, Verhungerter, lebendig Begrabener und Erschossener. Geister pochen an das Tor des Nürnberger Tribunals und fragen:
Wann ? ?
2 1/2 Millionen Bettler, heimatlose, verbitterte, verstreute Überlebende schauen fragend nach Nürnberg:
Wann ? ?
(Fortsetzung folgt)
Pozdní léto
Léto dozrává v plné kráse barev, dávno je sklizeno ze světlých snopů, na bílé zdi žhnou rudé růže, v luční rose kvetou ocúny. Ještě poletují motýli, tančí vážky nad malými, stříbrošedými vlnkami. Suchopýr a rákos se ve větru kolébají, rorýsi nad nimi rychle přelétají a s neklidem tuší loučení. Těžce se vlní žluté závoje kolem vrb. Domů se ženou šedé mraky hnané od západu přes moře. Skrovné jsou už hodiny slunečního svitu. Mé srdce cítí z jemně zjizvených ran: kvetení a zrání pomine a já domov znovu neuvidím.
Čas přichází a příliš rychle uplývá, dny klesají do minulosti. Snad, snad — tak nyní úzkostně doufám a čekám znovu celou zimu.
Hermine Walter, roz. Palm
Spätsommer
Spätsommer
Der Sommer reift dahin voller Farben,
geerntet sind längst die hellen Garben,
an weißer Wand rote Rosen glühen,
im Wiesentau Herbstzeitlosen blühen.
Noch gaukeln Falter, tanzen Libellen
über kleinen, silberblauen Wellen.
Wollgras und Schilf sich im Winde wiegen,
Mauersegler schnell darüber fliegen
und ahnen mit Unruhe das Scheiden.
Schwer wallen gelbe Schleier um Weiden.
Heimzu graue Wolkenberge schieben
von Westen über das Meer getrieben.
Karg sind bereits die Sonnenstunden.
Mein Herz fühlt aus zart vernarbten Wunden:
Das Blühen und Reifen wird vergehen,
ich werde die Heimat wieder nicht sehen.
Es kommt und eilt dahin zu schnell die Zeit,
Tage sinken in die Vergangenheit.
Vielleicht, vielleicht — so hoffe ich nun bang
und warte wieder einen Winter lang.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.