Věštba pastýře z Čech z roku 1356

(1. pokračování)

b) Věštec si už tehdy uvědomoval nepřeklenutelné rozpory mezi svým národem a Němci v Čechách. Ty měly kořeny nemalou měrou v šovinistické nesnášenlivosti jeho národa, který si sice osvojil vystupování kulturního národa, uvnitř však zůstal barbarským balkánským národem. Skok přes velký kus vývoje, tedy chybějící pomalé, dvě tisíciletí trvající zklidnění a odvykání barbarským zvykům, národnostní nesnášenlivosti, vražedné zuřivosti a šílenství nenávisti, se neutají. Formulace „Dva národy budou žít v Čechách —" už předznamenává celou, krví a hrůzou lemovanou cestu soužití Čechů s Němci.

Husitské války a amok roku 1945 jsou jen viditelnými historickými zastávkami na této cestě.

Věta 6.

Vládnoucí národ bude druhému usilovat o život a nedopřeje mu žádnou svobodu.

a) Náhle nabytá samostatnost dohnala národní pomatenost a politickou nesnášenlivost Čechů k nejvyššímu rozkvětu. Je to, jako by věštec pozdějšímu vládnoucímu národu — v tomto označení je záměrná tvrdost! — přímo dal heslo, hlavní linii, kterou pak po 20 let své vlády neměnně sledoval.

b) Neustálé pokusy o počeštění, trvalé osidlování Čechů v beztak přelidněném německém pohraničí Čech, vytlačování Němců ze státu, správy a kulturního života, pomalé škrcení německého průmyslu, německého řemesla a obchodu, dušení německého zemědělství — pozemková reforma — to všechno byla sice opatrná, ale cílená opatření k likvidaci německé menšiny. Při zrodu republiky se toho totiž příliš mluvilo o humanitě, demokracii a „poševýcarštění", takže se k opačnému účinku muselo postupovat pomalu a při zachování demokratického dekora.

c) Autonomie, jediný cíl Němců, se v těchto 20 letech podzemního boje odsouvala do stále vzdálenější budoucnosti. A čím silnější bylo národně socialistické Německo, čím rozhodněji a energičtěji Hitler promlouval do světové politiky, tím nervóznější a překotnější byly záludné údery proti Němcům ve státě.

Věta 7.

Než přijde mocný.

Tím je bezpochyby míněn Hitler, který se svým fanatismem, svými stálými válečnými výhrůžkami a přípravami jevil Čechům jako mocný, zejména však zdůrazňováním svého germánského panského člověčenství znamenal nebezpečí pro celé slovanstvo.

Věta 8.

Pak páni v Praze vyhodí druhému národu svobodu z okna, ale pozdě.

a) Když sudetská krize po anšlusu Rakouska, po návštěvě Runcimana a po zásadních projevech Henleina v Karlových Varech a v České Lípě, v nichž naposledy ujišťoval o věrnosti své i své strany státu, ale požadoval autonomii, překročila vrchol, tehdy si mocipáni v Praze pomalu vzpomněli na právo na svobodu, které Beneš menšinám ve státě zaručil při jeho založení roku 1918 ve svém memorandu č. 3.