Ze sudetoněmeckého sjezdu 1977 ve Vídni
Jeden zážitek z Horního Slavkova (Schlaggenwald) při příležitosti sudetoněmeckého sjezdu roku 1977 ve Vídni stojí za zaznamenání:
Do Vídně tehdy přijely statisíce sudetských Němců. My, Slavkovští, jsme byli ve srovnání s jinými chebskými (egerlandskými) obcemi podobné velikosti zastoupeni velmi silně. „Šulcův pes" se osvědčil i tady — díky němu jsme se my navzájem poznávali snadněji než ostatní.
Já a moje žena jsme seděli na lavičce v zámeckém parku ve Schönbrunnu a nechávali kolem sebe procházet krajany. Byli to skutečně krajané, protože na hrudi nosili odznak „Zweiflaggenabzeichen Wien 1977" (odznak dvou vlajek, Vídeň 1977). Tu k nám přišli tři sudetští Němci — muž se ženou, generace o něco mladší než my, a jejich dcerka, tedy zástupkyně té úplně nejmladší generace.
Ta žena na nás působila tak přátelsky a divili jsme se, proč se na nás přímo usmívá, ačkoli jsme se neznali. Nakonec se moje žena zeptala: „Vy jste jistě taky Egerlanďáci?", což rodiče přisvědčili. Moje žena na to: „Tak řekněte, odkud jste." Veselá paní odpověděla pohotově: „Ze Slavkova (Schlaggenwald)." „Cože, ze Slavkova," řekla moje žena — Schmieger Marie — „vždyť my jsme taky ze Slavkova, ale vás neznáme…"
Museli jsme tedy nejdřív odjet až do Vídně, abychom poznali syna kováře Loise (od nádraží) s jeho rodinou.
Kdo by si nevzpomněl na kováře Loise, posledního německého „přednosty stanice z roku 1945" v Horním Slavkově? Ta mladá žena je dcerou ředitele spořitelny Moritze Starka.
Schirmitz, 5. června 1977 Karl Bräutigam
Vom Sudetendeutschen Tag 1977 in Wien
Vom Sudetendeutschen Tag 1977 in Wien
Ein Schlaggenwalder Erlebnis anläßlich des Sudetendeutschen Tages 1977 in Wien verdient festgehalten zu werden:
Hunderttausende Sudetendeutsche waren nach Wien angereist. Wir Schlaggenwalder waren im Vergleich zu anderen egerländer Orten ähnlicher Größe sehr stark vertreten. „Schulzidackel" tat sein übliches, daß wir uns leichter als die anderen fanden.
Meine Frau und ich saßen auf einer Bank in den Parkanlagen von Schönbrunn und ließen an uns die Landsleute vorbeispazieren. Es waren Landsleute, denn sie trugen doch auf der Brust das „Zweiflaggenabzeichen Wien 1977". Da kommen drei Sudetendeutsche daher, ein Mann mit Frau der Generation hinter uns und deren Töchterlein, also einer von der ganz jungen Generation.
Die Frau machte auf uns einen so freundlichen Eindruck und wir wunderten uns, weil sie uns direkt anlachte, obwohl sie uns und wir sie nicht kannten. Daraufhin frug sie meine Frau: „Ihr seid doch sicher auch Egerländer?", was die Eltern bejaten. Meine Frau: „Nun, so sagt halt, woher Ihr seid". Die lustige Frau antwortete prompt: „Von Schlaggenwald". „Was von Schlaggenwald", sagte meine Frau — die Schmieger Marie — „Mir san doch a va Schlaggawal, aber kenne tun wir Euch neat . . ."
So mußten wir also erst nach Wien reisen, um dem Schmied Lois (vom Bahnhof) seinen Sohn mit dessen Familie kennen zu lernen.
Wer erinnert sich nicht an Schmied Lois, dem letzten deutschen „Bahnhofsvorstand von 1945" in Schlaggenwald? Die junge Frau ist die Tochter vom Sparkassen-Direktor Moritz Stark.
Schirmitz, 5. Juni 1977 Karl Bräutigam
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vlastivěda politického okresu Falkenau z roku 1898 – město Lauterbach
Vlastivěda politického okresu Falkenau z roku 1898
(Pokračování) — Napsal Hugo Prasse, Mühlacker
Město Lauterbach Farní a poštovní obec téhož jména.
Město Čistá (Lauterbach) leží v jihozápadní části elbogenského soudního okresu na náhorní plošině ve výšce asi 800 m nad mořem a svými pozemky sousedí se soudními okresy Königswart, Tepl, Petschau a Falkenau. Město čítá i s Horním a Dolním Ehrlichem, rozpadajícím se do několika skupin domů, celkem 287 domů; nejvýznačnějšími stavbami jsou kostel, škola, fara a radnice. Podle posledního sčítání lidu má Čistá 1795 obyvatel, z nichž se 5 hlásí k mojžíšskému vyznání, ostatní jsou katoličtí. Jazykem je obyvatelstvo německé.
Ačkoli orná půda není špatná, výnos zemědělství není velký, protože zdejší podnebí je drsné. Zato má Čistá mnoho, zčásti velmi dobrých luk a pěkný stav dobytka. Vedle zemědělství se provozují i jiná vedlejší zaměstnání, neboť výnos zemědělství by na obživu obyvatelstva nestačil. Z nich je třeba jmenovat především bednářství a stavební, nábytkářské a bednářské (truhlářství beden) řemeslo. Dalšími zdroji obživy obyvatelstva jsou také navlékání perel a těžba dřeva. Kromě toho si část mužského obyvatelstva vydělává jako hudebníci v domácích i německých lázních, zatímco mnoho jiných obyvatel Čisté, zejména dívky, slouží v letní době v lázních. Dříve silně provozované tkalcovství dnes zcela leží ladem. Těžba cínu, jejíž bohaté zásoby patrně jako první využívali Norimberští a jíž město vděčí za svůj vznik, byla od roku 1825 zcela zastavena.
Podle záznamů dochovaných ve školní kronice byla zdejší škola už na počátku tohoto století dvoutřídní a umístěná v soukromém domě. V roce 1815 byla postavena školní budova, kterou však o šest let později bylo nutno kvůli sešlosti zbourat. Teprve v roce 1841 byla zahájena nová stavba, do té doby byla škola opět v nájmu. V roce 1836 byla zřízena třetí třída, roku 1872 čtvrtá a roku 1893 pátá třída.
V Čisté působí pěvecký spolek, hudební a ochotnický spolek, dále hasičský, veteránský, kuželkářský (Bolzschützen), okrašlovací a čtenářský spolek. Město je také sídlem okresního lékaře a četnické stanice.
Kdy byla Čistá založena, nelze s jistotou zjistit. V každém případě vznikl později než Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Krásno (Schönfeld), s nimiž náležela k panství Petschau. To ve 14. století vlastnil rod z Rýzmberka a sňatkem přešlo na hrabata z Gleichenu. V roce 1490 je Ernst z Gleichenu prodal panu z Plavna, purkrabímu míšeňskému, který je roku 1502 vyměnil za jiné statky s Janem Pflugem z Rabštejna. Ten zemřel roku 1537 a zanechal je Kašparu Pflugovi z Rabštejna, Breitensteinu a Kynžvartu, jenž byl nejvyšším kancléřem Českého království, avšak roku 1547 byl vypovězen ze země, protože podporoval nepřátele Karla V., saské kurfiřty. Jeho statky připadly královské komoře. Od roku 1548 se Čistá objevuje jako zástava pánů ze Stampachu a byl považován za léno komorního panství Loket.
Dne 20. června 1551 povýšil Ferdinand I. Čistou na „svobodné královské cínařské horní město" a udělil mu mnohá důležitá horní privilegia, jež byla potvrzena a rozšířena Maxmiliánem II., Rudolfem II., Matyášem, Ferdinandem III., Leopoldem I. a Marií Terezií. Zdá se, že v následujícím období nedošlo k žádným významným událostem, jak výslovně poznamenává i kronika, avšak právě doba krátce před třicetiletou válkou se zdá být obdobím rozkvětu Čisté. Třicetiletá válka nejenže zbrzdila rozvoj města, ale zřejmě je i vylidnila, neboť podle listiny z roku 1664 čítala Čistá pouze 372 duší. Dále se předpokládá, že za této války se na pláni (rašeliništi zvaném Filz) mezi Čistou a Krásnem odehrávaly potyčky. Alespoň se tam často nacházely staré podkovy, čepele šavlí, hlavně pistolí, staré mince a podobné předměty, jež tuto domněnku potvrzují. Ani o následujících dobách nenacházíme v kronice žádné zprávy; lze však předpokládat, že i v dalším období se událo jen málo věcí, jež by měly vliv na osudy Čisté, jejíž hornictví stále více upadalo.
Dne 11. listopadu 1772 vypukl velký požár, jemuž padlo za oběť 68 domů a 26 stodol, mezi nimi kostel s věží, radnice, šatlava (Frohnfeste) a sladovna. Tehdy byl odlesněn Knockberg a znovu osázen teprve asi po sto letech. V roce 1869 získala Čistá poštovní úřad. Dne 1. září 1895 zde znovu vypukl požár, který během tří hodin doslova zpopelnil 30 vesměs dřevěných obytných domů i s hospodářskými budovami.
V blízkosti Čisté leží zalesněný, na cín bohatý Knock a pověstmi opředený Krudum. Z obou vrchů se naskýtá široký a krásný výhled.
V Čisté jsem ztratil punčochu a bez punčochy nejdu domů. Tak jdu zas znovu do Čisté a koupím si punčochu pro svou jedinou.
V Čisté si zabili berana (Bumml), maso z berana je přece můj život. Tak jdu zas znovu do Čisté a nechám si dát kus toho masa.
Heimatkunde des politischen Bezirkes Falkenau aus dem Jahre 1898 – Stadt Lauterbach
Heimatkunde des politischen Bezirkes Falkenau aus dem Jahre 1898
(Fortsetzung) — Von Hugo Prasse, Mühlacker
Stadt Lauterbach
Pl. Gem., Pf. u. Post gl. N.
Die Stadt Lauterbach liegt im südwestlichen Theile des Elbogener Gerichtsbezirkes auf einem Hochplateau von etwa 800 m Seehöhe und grenzt mit seinen Fluren an den Königswarter, Tepler, Petschauer und Falkenauer Gerichtsbezirk. Die Stadt zählt mit dem in mehrere Häusergruppen zerfallenden oberen und unteren Ehrlich 287 Häuser, darunter sind die Kirche, die Schule, die Pfarrei, das Rathhaus die hervorragendsten Gebäude. Nach der letzten Volkszählung hat Lauterbach 1795 Einwohner, von denen sich 5 zur mosaischen, die anderen zur katholischen Religion bekennen. Der Sprache nach ist die Bevölkerung deutsch.
Obwohl der Ackerboden nicht schlecht ist, ist der Ertrag der Landwirtschaft kein großer, denn das Klima ist hier rauh. Dagegen besitzt Lauterbach viele, zum Theil recht gute Wiesen und einen schönen Viehstand. Nebst der Landwirtschaft werden, da deren Erträgnis zum Lebensunterhalte der Einwohnerschaft nicht hinreichen würde, andere Nebenbeschäftigungen getrieben. Von diesen sind hauptsächlich die Faßbinderei, die Bau-, Möbel- und Kistentischlerei zu erwähnen. Auch die Perlennäherei und das Holzfällen sind weitere Erwerbszweige der Bevölkerung. Ferner findet ein Theil der männlichen Bewohnerschaft als Musiker in heimischen und deutschen Curorten Verdienst; während viele andere Bewohner Lauterbachs, besonders Mädchen, in der Sommerzeit in Curorten bedienstet sind. Die früher stark betriebene Weberei liegt jetzt ganz darnieder. Der Bergbau auf Zinn, dessen reiche Ausbeute wahrscheinlich zuerst die Nürnberger betrieben, und dem die Stadt ihre Entstehung verdankt, ist seit dem Jahre 1825 ganz aufgelassen.
Nach den in der Schulchronik ersichtlichen Aufzeichnungen war die hiesige Schule schon zu Anfang dieses Jahrhunderts zweiclassig und in einem Privathause untergebracht. Im Jahre 1815 wurde ein Schulhaus gebaut, das aber sechs Jahre später wegen Baufälligkeit niedergerissen werden mußte. Erst im Jahre 1841 wurde der Neubau begonnen, bis zu welcher Zeit die Schule wieder eingemietet wurde. Im Jahre 1836 wurde die dritte, 1872 die vierte und 1893 die fünfte Classe errichtet.
In Lauterbach besteht ein Männergesangverein, ein Musik- und Dilettanten-Verein, ein Feuerwehr-, Veteranen-, Bolzschützen-, Anpflanzungs- und Lese-Verein. Die Stadt ist auch der Sitz eines Districtsarztes und eines Gendarmeriepostens.
Wann Lauterbach gegründet wurde, läßt sich mit Bestimmtheit nicht ermitteln. Jedenfalls entstand es später als Schlaggenwald und Schönfeld, mit denen es zur Herrschaft Petschau gehörte. Dieselbe besaß im 14. Jahrhunderte das Geschlecht von Rymsberg und kam durch Heirat an die Grafen von Gleichen. Im Jahre 1490 verkaufte sie Ernst von Gleichen an Herrn von Plauen, Burggrafen in Meißen, der sie 1502 gegen andere Güter an Johann Pflug auf Rabenstein umtauschte. Dieser starb im Jahre 1537 und hinterließ sie Kaspar Pflug auf Rabenstein, Breitenstein und Königswart, der Oberstkanzler von Böhmen war, jedoch 1547 des Landes verwiesen wurde, da er Karls V. Feinde, die Kurfürsten von Sachsen, unterstützt hatte. Seine Güter fielen an die königliche Kammer. Vom Jahre 1548 an erscheint Lauterbach an die Herren vom Stampack verpfändet und wurden als Lehen der Kammerherrschaft Stein-Ellenbogen betrachtet.
Am 20. Juni 1551 wurde Lauterbach von Ferdinand I. zur „freyen königlichen Zinnbergstadt" erhoben und mit vielen wichtigen Bergfreiheiten ausgestattet, die von Maximilian II., Rudolf II., Mathias, Ferdinand III., Leopold I. und Maria Theresia bestätigt und erweitert wurden. Wichtige Begebenheiten scheinen in der nun folgenden Periode nicht vorgekommen zu sein, was auch ausdrücklich in der Chronik bemerkt wird, doch scheint in der Zeit kurz vor dem dreißigjährigen Kriege Lauterbachs Blütheperiode gewesen zu sein. Der dreißigjährige Krieg hemmte nicht nur den Aufschwung der Stadt, sondern scheint dieselbe auch entvölkert zu haben, da nach einer Urkunde aus dem Jahre 1664 Lauterbach bloß 372 Seelen zählte. Ferner dürften während dieses Krieges auf der zwischen Lauterbach und Schönfeld gelegenen Ebene (Filz) Scharmützel stattgefunden haben. Wenigstens wurden daselbst schon häufig alte Hufeisen, Säbelklingen, Pistolenläufe, alte Münzen u. dgl. gefunden, die obige Annahme bestätigen. Auch über die nächsten Zeiten finden wir in der Chronik keinerlei Aufschlüsse; doch ist anzunehmen, daß auch in der Folgezeit wenig geschehen, das auf das Geschick Lauterbachs, dessen Bergbau immer mehr zurückging, einen Einfluß hatte.
Am 11. November 1772 brach ein großer Brand aus, dem 68 Häuser und 26 Scheuern zum Opfer fielen, darunter die Kirche mit dem Thurme, das Rathaus, die Frohnfeste und das Malzhaus. Damals wurde der Knockberg entwaldet und erst nach ca. hundert Jahren wieder angepflanzt. Im Jahre 1869 erhielt Lauterbach ein Postamt. Am 1. September 1895 brach hier neuerdings Feuer aus, das binnen drei Stunden 30 durchgehends hölzerne Wohnhäuser samt den Wirtschaftsgebäuden buchstäblich in Asche legte.
In der Nähe Lauterbachs liegt der bewaldete, zinnreiche Knock und der sagenreiche Krudum. Von beiden Bergen genießt man eine weite und schöne Aussicht.
In Lauterbach hab i ein Strumpf verlor'n
und ohne den Strumpf geh i net heim.
Da geh i halt wieder nach Lauterbach
und kauf mir an Strumpf zu mein Ein.
In Lauterbach hab'n sie an Bumml gschlacht,
Bummlfleisch is ja mei Leb'm.
Da geh i halt wieder nach Lauterbach
und laß mir ein Stück Bummlfleisch geb'm.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.