Gustav Hacker – opravdový muž

(Ze slavnostního sborníku k jeho 75. narozeninám 20. 9. 1975)

V zimě 1930/31 promluvil G. Hacker v Karlových Varech na velké pracovní konferenci „Svazu německé venkovské mládeže" (Bund der deutschen Landjugend), jehož předsedou byl v roce 1930 zvolen. Do jeho zvolení byl tento venkovský mládežnický svaz jedním spolkem mezi mnoha jinými, s řadou nedostatků, organizačních slabin a trochou spolkařiny, ale s mnoha členy naplněnými tou nejlepší vůlí a velkým idealismem. Na zmíněné konferenci, na kterou přijelo přes 200 funkcionářů okresních a místních skupin karlovarského kraje a sousedních okresů, vyvolala Hackerova řeč souhlas a nadšení, jaké jsem předtím na žádné podobné konferenci nikdy nezažil. Mluvil s velkým elánem, jasným myšlenkovým vedením, ukazoval nové, větší cíle, přesahující rámec pouhého spolkaření, a přesvědčil své posluchače natolik, že se stali jeho nadšenými spolupracovníky. Jeden z mých přátel mi po Hackerově řeči řekl: „Konečně máme toho pravého muže v čele, a sedlák je k tomu taky; jedním slovem: opravdový muž." A toto slovo „opravdový muž" jsem předtím, když jsem Hackera ještě osobně neznal, a zejména potom, když se jeho jméno brzy stalo známým po celých Sudetech, slýchal znovu a znovu, kdykoli byla o něm řeč. Lidé, kteří ho slyšeli jako strhujícího a burcujícího řečníka, nebo s ním měli osobní jednání, nebo s ním spolupracovali – všichni shrnuli dojem, který na ně udělal, právě do tohoto slova.

Je třeba vědět, že toto slovo v naší sudetoněmecké domovině zahrnovalo nejvyšší uznání a úctu, jaké člověk mohl vyjádřit vůči druhému. Znamenalo: Tenhle muž něco znamená a něco umí; ví, co chce, je poctivý, čestný a upřímný; říká, co si myslí, a myslí si, co říká; člověk mu může věřit a důvěřovat a počítat s pochopením a ochotou pomoci, obrátí-li se na něj; má však také sílu a schopnost vést, přesvědčovat a prosadit cíl, který uznal za správný. Právě tyto vlastnosti, k tomu jeho velké řečnické nadání – daleko od jakékoli demagogie – jeho osobní skromnost a slušnost, jeho čisté a otevřené jednání, ho už v mladých letech uschopnily vytvořit z jednoho mládežnického svazu mezi jinými rychle rostoucí organizaci, která se už nemusela starat o dostatek ochotných spolupracovníků a spolupracovnic ve vesnicích a venkovských městečkách naší domoviny; ti k němu jaksi sami přirozeně přibývali, jakmile stanul G. Hacker v čele.

Mladí lidé byli hrdí na to, že mohou stát po jeho boku a v jeho průvodu. Nad rámec čistě rolnických a stavovských zájmů, velkých hospodářských starostí a nouze, které tehdy sudetoněmecké selství tížily, obracel srdce a oči své mladé družiny k nouzi národnostní skupiny sužované počešťovacími snahami a jejího domovského území, a probouzel a posiloval v mladých lidech vůli obstát jako sedláci a být hrdí na to, že poctivou, byť i tvrdou prací na rodičovském statku – ať už jej později převzali, nebo už převzali – udrží kousek německé země německým. Tento cíl stál nad všemi ostatními cíli Svazu německé venkovské mládeže od chvíle, kdy jej vedl Hacker, jehož domovina ležela blízko jazykové hranice. Nepatřili do něj však jen synové a dcery sedláků, ale i mladí zemědělští dělníci, venkovští řemeslníci, mladí kněží, učitelé a selské děti, i když už mezitím pracovali v jiných povoláních a často daleko od rodného venkovského domu. Velmi brzy G. Hacker rozpoznal, že dobré a solidní vychování a vzdělání, jaké poskytovalo naše venkovské školství, nestačí k obstání v boji o sebeprosazení Sudetoněmců, a zejména selského stavu, ve státě, který jim odpíral rovnoprávnost se státním národem. Bylo třeba vlastními silami vybudovat další vzdělávací zařízení pro dorůstající i dospělé, která by umožňovala trvalé, cílené další vzdělávání reflektující proměňující se životní a hospodářské poměry a zajišťovala dorost schopných vedoucích pracovníků nejen pro mládežnický svaz, ale i pro venkovská družstva, obce, okresy a politické strany, zejména pro Svaz zemědělců (Bund der Landwirte). Tak založil G. Hacker spolu s Dr. Robertem Hetzem, Edim Lorberem, Adolfem Summerem a dalšími Západočeskou selskou lidovou vysokou školu, jíž předcházela podobná zakládání v jiných částech země a další následovala. Tyto školy pořádaly jako internátní zařízení ročně několik 4 až 8týdenních kurzů, které tehdejším 20 až 35 účastníkům nejen předávaly vědomosti, znalosti a dovednosti, ale díky citlivé péči o domovské kulturní dědictví (včetně zvyků, obyčejů, písní, tanců a poznávání domoviny na výletech) se pro ně staly trvalými zážitky a rodila se z nich přátelství a kamarádství, která se při pozdějších kurzech a setkáních obnovovala a upevňovala a často vydržela celý život – i po vyhnání.

věta pokračuje na dalším listu ⟶