„Kavalír silnice"

Zde uvádím, v návaznosti na náladový obrázek „Malá silnice" od Hermine Walter, rozené Palm, vyprávění ze svého dětství.

Náš červnový Heimatbrief mě velmi zaujal krásným líčením paní Walter — mé spolužačky ze školy — a zprávou, že náš bývalý pan kaplan Womes oslavil 75. narozeniny. Chci hned využít příležitosti a dodatečně mu jménem jeho gfellských školních dětí popřát vše nejlepší a boží požehnání k narozeninám. —

Ve svém příspěvku nechává moje přítelkyně Hermine na krátkém úseku naší rodné silnice defilovat nejen pestré krajinné obrazy, ale dává také pocítit, co ta malá hrbolatá, nedlážděná silnice, za deště rozbahněná a plná nesčetných louží, za sucha a bouře pak zvedající mnoho prachu, od nás vyžadovala za výkony. To je snad patrné i z mého vyprávění:

Náš dobrý otec, který si velmi cení staré selské moudrosti, žije dodnes podle zásady: Pořádný chlap nemá nikdy vyjít z domu bez kapesního nože a provázku. Tato stará selská poučka mi oba výše zmíněné příspěvky připomněla.

Jednou jsem musela, jako už tak často, jet s trakařem nakoupit a vyměnit ječmen do koloniálu Neidhart do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Bylo mi tehdy asi 10 let a byla jsem pěkně útlé stvoření. Matka to nařídila, a tak nebylo odmluvy. Když jsem na zpáteční cestě táhla svůj těžce naložený dvoukolý vozík do prudkého kopce „Neia Strouß", musela jsem se pořádně nadřít. Byla jsem už u odbočky na Poščicov, když za mnou s oblakem prachu a hlasitým rachotem přijela motorka. Řidič zastavil, protože viděl, jak moc se dřu. Když se prachový oblak rozplynul, poznala jsem našeho pana kaplana Womese. Nabídl mi, že mě sveze na motorce. Bezradně jsem se podívala na svůj trakař, ale pan kaplan si věděl rady. Jako selský syn věděl, co se sluší na pořádného chlapa, vytáhl z kapsy provázek a nožík, obratně mi přivázal vozík k sedačce pro spolujezdce, já se na motorku vyšvihla a už jsme uháněli po hrbolaté silnici. Musel to být veselý pohled, jak můj trakař klikatě, z jedné výmoly do druhé, jel za motorkou. U Fischer-Bergl jsme zastavili, vozík odvázali, pan kaplan po skromném selském způsobu zase strčil provázek do kapsy a jel do školy vyučovat náboženství.

Když jsem pak se svým vozíkem projížděla vraty na dvůr, stála moje dobrá matka pode dveřmi a v úžasu spráskla ruce nad hlavou, že se její Ernerl vrátila tak brzy. S hrdostí jsem vyprávěla o svém štěstí, že mě pan kaplan svezl na motorce.

Ještě více se však moje matka polekala, když uviděla tu spoušť — celý nákup byl jako kroupy a řepa promíchaný dohromady, protože všechny sáčky popraskaly.

To se ale pan kaplan Womes nikdy nedozvěděl, protože byl přece kavalírem silnice.

Erna Kögler, rozená Jessl (Gfell)

● Příští HEIMATBRIEF vyjde v prosinci 1977. UZÁVĚRKA pro všechny příspěvky je 15. listopadu.

● Co dorazí později, může být zveřejněno až v březnovém HB 78.