Ma woiss nej, vawa eppas gout is!
Když jsem byla ještě malá holčička, navštívily jsme jednou na podzim v neděli s maminkou a bratrem Heinrichem babičku ve Gfellu.
Tehdy se ještě muselo jet vlakem až do Töppeles a pak vylézt strmým „Ochsngrobm" nahoru. Když jsme na vrcholu vyšli z lesa, zabloudil náš pohled vzhůru k „Braun-Hüblu", po jehož svahu se táhl široký pruh polí až dolů do údolí ke „Kohlmühle". Z holých polí k nám vanula známá vůně dohořívajících ohňů z bramborové natě. Bylo dost citelně chladno, i když slunce už trhalo závoje mlhy. Ale moje pečlivá maminka mě už oblékla do zimního kabátku, který jsem dostala loni o Vánocích. Byl z lahvově zeleného vlněného sukna a měl šedý kožešinový lem. Takže mi zima nebyla.
Těšila jsem se, až se zase uvidím s babičkou, a těšila jsem se i na vesnici. U kříže, kousek před „Houvlerem", se mi vždycky otevíraly – jak se pěkně říká – brány štěstí. Byla jsem už velmi zvědavá, co asi řekne Dicklová matka na můj krásný kabátek. Hned po přivítání s babičkou jsem běžela přes ulici do „Dicklova domu". Vřítila jsem se do kuchyně, kde jsem Dicklovou matku našla stát u kamen. Vystoupila jsem z přítmí ve dveřích do světla u okna, aby mě stará paní lépe viděla. „Ježíšmarjá," zvolala udiveně, „to jsi přece ty! Panečku, panečku, zas něco nového! Co to zas je, pořád něco nového! Jak ti to sluší!"
Po takovém uznalém ohledání, které mi dobrá Dicklová matka věnovala při každém novém kousku oblečení, jsem daný kus pak zařadila do svého ostatního šatníku a už jsem se jím tolik nezabývala.
Tak se stalo, že jsem mladé, trojbarevné chundelaté koťátko, které vylezlo zpod lavice u kamen, zvedla k sobě, přitiskla k sobě a hýčkala. „Chtěla bys ho mít?" zeptala se Dicklová matka. Do srdce mi vystřelila radost a já jásala nadšením. Spěchala jsem k mamince, ukázala jí to roztomilé zvířátko, které si svým malým červeným jazykem olizovalo růžový čumáček. Maminka se snažila různými námitkami mé nadšení zchladit. Že to zvíře nemůžeme vzít domů, protože v městském bytě by nemělo potřebný pohyb, že by mě mohlo jednou pořádně poškrábat a že bych si ho po nějaké době stejně nevšímala. Ale já jsem prosila a lichotila, a bratr mě podporoval ze všech sil. Nakonec maminka našemu naléhání ustoupila a já jsem si koťátko směla nechat. Vůbec jsem ho pak nepustila z ruky, ani Heinrich ho směl jen hladit. Při obědě jsem ho posadila na židli vedle sebe, a když jednou chtělo seskočit dolů, zadržela jsem ho. Zamňoukalo a poprvé mi ukázalo své drápky. Ale brzy jsme se zase usmířily, poté co mi babička vysvětlila, že i kotě si občas musí ulevit. Do doby, než jsme šli na kávu, jsem si hraním, hlazením, mlékem a koláčem získala přátelství a náklonnost toho zvířátka. Sama jsem z toho dvoření nevyšla bez škrábanců, takže jsem se na cestu domů vydala pěkně rozdrápaná. Babička, která nás chtěla doprovodit až na nádraží do Töppeles, mi pořád nabízela, že to zvířátko chvíli ponese ona, ale já jsem chtěla mít náklonnost koťátka jen pro sebe, tiskla jsem ho k sobě něžně a ono se tulilo k teplému vlněnému suknu mého kabátku. Několikrát jsem zakopla o trs trávy, kámen nebo kořen stromu, a přitom jsem svého malého miláčka přitiskla k sobě jen ještě pevněji. Bylo velmi hodné a už mě neškrábalo. Tak jsme došli na místo, kde se v lese opouštěla vysočina a začínal kamenitý a krkolomný sestup „Ochsengrobmu". Maminka navrhla babičce, aby se teď vrátila, aby nemusela jít tou namáhavou cestou hned dvakrát. Protože se už stmívalo, brzy se na tom shodly a rozloučily jsme se. Když se ke mně babička sklonila k polibku, zděšeně spráskla ruce, protože poznala, že nesu na ruce mrtvé zvíře a že se přes můj krásný, lahvově zelený, kožešinou lemovaný kabátek táhne stopa po posledním vykonání důležité životní funkce – neboť jsem to zvířátko ve své majetnické náklonnosti přes hory a doly tiskla k sobě tak pevně, že jsem z něj vymáčkla jeho drobnou kočičí duši a leccos dalšího.
Ma woiss nej, vawa eppas gout is!
Ma woiss nej, vawa eppas gout is!
Als ich noch ein kleines Mädchen war, besuchten meine Mutter, mein Bruder Heinrich und ich an einem Herbstsonntag meine Großmutter in Gfell.
Damals mußte man noch mit dem Zug bis nach Töppeles fahren und dann den steilen „Ochsngrobm" raufklettern. Als wir auf der Höhe aus dem Wald kamen, schweiften unsere Blicke zum „Braun-Hübl" empor, an dessen Gefälle sich ein breiter Streifen mit Feldern bis in das Tal zur „Kohlmühle" zog. Von den kahlen Äckern wehte uns der vertraute Geruch der abgebrannten Kartoffelfeuer entgegen. Es war schon empfindlich kalt, wenn auch die Sonne die Nebelschleier aufriß. Aber meine fürsorgliche Mutter hatte mir bereits ein Wintermäntelchen, das ich zum vorjährigen Weihnachtsfest geschenkt bekommen hatte, angezogen. Es war aus flaschengrünem Wolltuch und hatte einen grauen Pelzbesatz. So konnte ich nicht frieren.
Ich freute mich auf das Wiedersehen mit meiner Großmutter und auf das Dorf. Beim Kreuz, kurz vorm „Houvler", öffnete sich für mich stets — wie man so schön sagt — das Tor zum Glück. Ich war schon sehr begierig zu erfahren, was wohl die Dickl-Mutter über mein schönes Mäntelchen sagen würde. Unmittelbar nach der Begrüßung mit meiner Großmutter lief ich auch gleich hinüber ins „Dickl-Haus". Ich stürmte in die Küche, wo ich die Dickl-Mutter vor dem Herd stehend fand. Ich trat aus dem Halbdunkel unter der Tür ins Helle am Fenster, damit mich die alte Frau besser sehen konnte. „Jassas na", rief sie erstaunt, „dös bist ja du! Manna, Manna, scho wieda wos Neis! Wos issan denna dös, völlerfurt wos Neis! Schöi(n) schaust as!"
Nach solch anerkennender Betrachtung, die mir die gute Dickl-Mutter bei jedem neuen Kleidungsstück, das ich trug, zukommen ließ, wurde dieses dann von mir in meine übrige Garderobe eingereiht und nicht mehr so sehr beachtet.
So kam es denn auch, daß ich das junge, dreifarbige Wuschelkätzchen, das unter der Ofenbank hervorkam, zu mir hochhob, an mich drückte und liebkoste. „Mächst 's hobm?" fragte die Dickl-Mutter. Mir schoß die Freude in das Herz und ich jubelte vor Begeisterung. Eilig lief ich zu meiner Mutter, zeigte ihr das putzige Tierchen, das mit seiner kleinen, roten Zunge über das rosige Näschen leckte. Die Mutter versuchte mit allerlei Einwänden meine Begeisterung zu dämpfen. Man könne das Tier nicht mit heimnehmen, denn in einer Stadtwohnung hätte es nicht den nötigen Auslauf, es könnte mich einmal sehr kratzen und überhaupt würde ich es nach einiger Zeit nicht mehr beachten. Aber ich bettelte und schmeichelte, und mein Bruder unterstützte mich nach Kräften. Endlich gab die Mutter unserm Drängen nach, und ich durfte das Kätzchen behalten. Ich gab es auch gar nicht mehr aus der Hand, selbst Heinrich durfte es nur streicheln. Beim Mittagessen setzte ich es auf einen Stuhl neben mich, und als es einmal runterspringen wollte, hielt ich es zurück. Es miaute und zeigte mir zum ersten Mal seine Krallen. Aber wir versöhnten uns bald wieder, nachdem mir die Großmutter erklärt hatte, daß auch ein Kätzchen einmal muß. In der Zeit bis zum Kaffeetrinken hatte ich mit Spielen, Streicheln, Milch und Kuchen die Freundschaft und Anhänglichkeit des Tieres erworben. Ich selbst ging von diesem Werben nicht ohne Kratzer hervor, so daß ich recht zerrupft den Heimweg antrat. Meine Großmutter, die uns bis zum Töppeleser Bahnhof begleiten wollte, bot mir immer wieder an, daß sie das Viecherl auch ein Weilchen tragen würde, aber ich wollte die Zuneigung des Kätzchens für mich allein haben, drückte es zärtlich an mich, und es schmiegte sich an das warme Wolltuch meines Mantels. Einige Male stolperte ich über Grasbüschel, Steine oder Baumwurzeln, dabei zog ich meinen kleinen Liebling nur noch fester an mich. Er war auch ganz brav und kratzte mich nicht mehr. So kamen wir an jene Stelle, an der man im Walde die Hochfläche verließ, und der steinige und halsbrecherische Abstieg des „Ochsengrobm's" begann. Meine Mutter schlug der Großmutter vor, doch nun umzukehren, damit sie nicht gleich zweimal diesem beschwerlichen Weg gehen müßte. Da bereits die Dämmerung aufkam, wurde man sich bald einig, und wir nahmen voneinander Abschied. Als sich meine Großmutter zu einem Kuß über mich beugen wollte, schlug sie entsetzt die Hände zusammen, denn sie erkannte, daß ich ein lebloses Tier auf meinem Arm trug, und daß sich über mein schönes, flaschengrünes, pelzbesetztes Mäntelchen die Spur der letzten Verrichtung einer wichtigen Lebensfunktion zog, denn ich hatte das Viecherl in meiner besitzergreifenden Zuneigung über Stock und Stein so eng an mich gedrückt gehabt, daß ich ihm seine winzige Katzenseele und einiges mehr herausgequetscht haben
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.