Bůh jednou vynese svůj soud

V krásném Chebsku jsem se narodil a tam jsem prožil své dětství. Teď už dávno jsem domov ztratil, často vzpomínám na minulost.

Už nemohu chodit starými cestami jako tenkrát s rodiči, ruku v ruce. Láska a touha ve mně zůstávají, i když jsem tu našel nový domov.

Vždyť vzpomínka mi zůstala na ony dny plné štěstí a radosti, kdy jsem jako dítě v kruhu svých milých netušil nic o krutosti osudu.

Nejistotu se těžko snáší, trápí mě to rok co rok, můj syn se mě jednou zeptá na můj původ a rodný dům. Půjdu s ním pak putovat domovem, krásným chebským údolím, od místa k místu. Na rozloučenou mu ještě ukážu — hrob, tam, kde leží můj otec, v posvěcené zemi, povím synovi, jak to všechno bylo… jak nám bylo upřeno právo na domov a mnoha lidem vzali jejich domovy.

Nemluvím s nenávistí o tom zločinu, neboť na to je jiný soudce povolán! Bůh jednou vynese svůj soud za všechno zlo, které se tehdy stalo!

Werner Georg

věta pokračuje na dalším listu ⟶

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

V naší době se to navenek příliš nelišilo. „Noack(a)da u'Streißlkouchn" bylo znamení, komu se má gratulovat – Anně, Annl nebo Nannl. Ve Slavkově jich bylo požehnaně.

Brzy nato přišel čas žní (Schnied). Denně bylo při donášení píce vidět, jak se na poschitzauské straně obilná pole barví do světlejška. Když se pak na druhé straně objevily první panáky ze snopů (Mannla), zneklidněli i slavkovští hospodáři, upevnili kosy (Seins) na kosiště (Wachler) a začali – jako po staletí předtím – se sekáním (mit'n Haua). Přálo se k tomu stálé počasí, a když do žní zapršelo, staří říkávali: „Slunce spíš uzraje kus chleba, než déšť."

Vypadaným a přerostlým zrnem se snižovala úroda. Když sekáč nebo žnečka našli stéblo se dvěma klasy – takzvané Zwieährl –, spojovali s tím všelijaké výklady. Při svážení jsme my děti zase sedávaly na voze a sahaly po červenajících se jeřabinách, jejichž stromy ve velkém počtu stály podél cesty na Wolfshof a k Ebmetu. Ještě dnes, když vidím jeřabiny, vybaví se mi ta slova: „Chlapče, nechoď tam, kde rostou jeřabiny a šípky!" Z toho mluvila zkušenost života na chudší půdě. Teď, když se pole vyprazdňovala, mohl vítr vát přes ovesné strniště – naléhavé znamení blížícího se podzimu.

Louky, pole a lesy mi opravdu zdomácněly díky tomu, že si můj otec vážil léčivých bylin. Musel jsem od jara do podzimu sbírat to, na co byl právě nejvhodnější čas sběru. Přitom jsem poznal mnohé rostliny a naučil se je i najít. Na začátku léta byly na řadě listy jahodníku, maliníku a ostružiníku, které jsem nosil z Meitnerbergu, stejně tak březové listy. Listy jitrocele kopinatého se daly najít na jetelových polích. Kinnerla, přesněji mateřídouška, ty drobné fialové, silně vonící kvítky rostly na mraveništích a hliněných hromadách, na loukách a při okrajích cest. Na horním cvičišti, na Kochwiese a u vjezdu do tunelu v Obere Gasse jsem trhal květy hlohu. Černý bez – Hula – s velkými okolíky květů rostl na dvorech za domy, kolem stodol a v náhonové zdi. Na skladech dřeva, podél mlýnských náhonů a za dřevníky se rozprostíraly nádherné keře. Z květů se dělal dobrý čaj, dal se z nich upéct smažený bezový květ (Hulabüatzerla) a nasadit nádherně vonící víno. Už jen kvůli tomu, aby si člověk znovu vychutnal tu vůni z velkých okurkových sklenic, stačilo nechat kvasit pár litrů cukrové vody a vložit do ní dva tři bezové květy. Na sluníčku a v teple na okenním parapetu z toho vznikne dobré víno a jeho vůně probouzí příběhy a obrazy. Totéž platí o borůvkovém a šípkovém víně. Lípy kvetly u Malzmüllerdammu, na kostelních schodech u Nejsvětější Trojice, v Bahnhofstraße, na Gänsdörflu a na Neuer Weg. Akátové květy jsem nosil od nádraží a také z Galgenbergu. O tomiášku vonném (Waldmeister) jsem často slýchal, ale prý rostl jen ojediněle na Hadu. V Bärleitenu, u vysokých skal, rostla méně známá zlatobýl. Rozrazil, malé bledě modré nenápadné kvítky, jsem trhal na svahu Kiefernspitze, odkud bylo vidět až k Alisteichu. Třezalka měla svoje stanoviště na suchých svazích Meitnerbergu a na chudých půdách Hahnenhalde. Na všech cestách kolem Ebmetu bujely modré vlčí boby, které si lázeňští hosté rádi odnášeli domů. Na konci ebmetského rybníka, kde se voda dělala mělčí a začínaly bažinaté kyselé louky, měl své místo chráněný suchopýr. Rostliny, které byly u nás běžné, se tady v Odenwaldu dají najít už jen ve vlastivědných knihách. Nejkrásnější letní květinou doma byla pro mě Konasbluma. V knihách se jmenuje prha arnika (Bergwohlverleih a Arnika). Patřila k Ebmetu, k Weißer Hügel, ke Spitzbergu, Muckengrundu, Zankholzu, Dreihäuser a Grainbachu. Tvarem a velikostí se podobala kopretinám, její květ byl oranžový jako slunce zapadající po žáru vrcholně letního dne. Voněla jako lék a jako staré domácí léčivo bylo známé její použití formou zábalu s lihem. Tolik arniky jako na lesních loukách u nás jsem jinde nenašel. Ve velké části Spolkové republiky se nenajde vůbec a v geologicky příbuzném Bavorském lese jen na několika málo místech. Ani omamné bobule (Tollbeeren), rostoucí u Weißer Hügel a za Spitzbergem v rašeliništi (Filz), po nichž se prý dalo opít, jsem od té doby už nikdy nejedl.

Na konci všech výčtů mi ještě přijde na mysl velká a malá kaple. Venku v letním horku stonásobné bzučení much, cvrlikající ptáci kolem javorů a velkého kaštanu, uvnitř ticho jako v hrobce. Zežloutlé tisky, sladké obrázky Ježíšova srdce, prostoduše vyšívané ubrousky na oltář a k tomu pořád znovu kytice květin: zvonky, pomněnky, řeřišnice luční – kopretiny, kohoutky a chrpy – zastrčené do mříže a zvadlé. Kdo asi byli ti, kteří si v poli udělali čas na to, aby donesli pár květin do kaple? Jak namáhavě a těžce asi ženy nesly cestou z lesa domů, když tam u Panny Marie nechaly kytici květin? Co si ale, zeptá se leckterý čtenář, počít s těmi zvadlými květinami? Komu tyto citové vzpomínky pomohou? Máme přece důležitější věci na práci, než láskyplně a zbožně zdobit svaté obrázky. O tom napsal už před padesáti lety jeden ruský spisovatel:

„Ti počestní a dobře smýšlející, kteří se zapsali nauce rozumu, ti nepotřebují žádné zázraky, žádné svaté hlouposti..."

A přece cítíme, že bez „posvátných věcí" je krajina jako lán bez květin. Kde nic není svaté, tam zůstáváme nemocní. Potřebujeme pomíjivé viditelné věci, abychom uvěřili v neviditelné nepomíjivé – až přijde podzim.

Herbert Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶