Malá okresní silnice

K mým vzpomínkám na Gfell patří i úzká, hrbolatá okresní silnice, která spojovala vesnici s Horním Slavkovem (Schlaggenwald). Musela na sobě nést takříkajíc osud Gfellských, neboť po ní rachotil kočárek s nemluvnětem k křtu, po ní jezdil svatební kočár a po ní se vezl i pohřební vůz. A chodil po ní jak hříchem obtížený hříšník, tak veselé dítě.

Silnice se táhla v dlouhých zákrutách přes malou vysočinu, nebyla vyasfaltovaná ani vydlážděná. Když pršelo, brzy se tvořily velké kaluže a zvláště po stranách zem rozmokla. Když naopak za sucha zavál vítr, vířil před sebou jemný písek. Po obou stranách silnice stály ve nepravidelných rozestupech stromy a všechny byly sehnuté bouří, neboť na pozdní podzim a v zimě se přes ně nemilosrdně a ledově přehnal vítr.

Když se v té době Gfellští chystali na cestu do kostela, tak se zachumlali natolik, že jim často bylo vidět jen oči. Dech jim v mrazu okamžitě mrznul a před obličejem se brzy usadil hustý jíní. Ale když krajinou táhlo jaro a když léto nechalo dozrát klasy, dováděli jsme my děti se zpěvem a smíchem po malé silnici. Trhali jsme na mezích chrpy, kopretiny a červené vlčí máky. A dívali jsme se doprava do sníženiny, kde stály osekané vrby, ve měsíčním světle vzbuzující strach, a viděli jsme cestu na Poschitzau a cestu k hostinci U Písku (Sandwirtshaus), která se ztrácela výše v lese. Vždy jsme se trochu vylekaně dívali přes k Šibeničnímu vrchu (Galgenberg), kolem něhož tak často kroužili krákající havrani. Ach, a pak jsme zahlédli poněkud vlevo před sebou Krudum, o němž mi babička nemohla dost vyprávět. Dívali jsme se přes k Windhofu se schönfeldskou vyhlídkovou věží, přes strakatý koberec polí směrem k Lesnicím (Leßnitz). Když jsme se otočili dozadu, naskytl se nám krásný pohled na tmavozelené hory Slavkovského lesa (Kaiserwald) se světlou Donawitzskou výšinou a za ní kužely Doupovských hor (Duppauer Gebirge). Znovu a znovu jsme zpívali píseň o jaru, které přichází do údolí a má pozdravit Lóru. Nad poli poletovali skřivani a přidávali se k našemu zpěvu, zatímco koroptve poplašeně vzlétaly.

Tam, kde Poschitzauská cesta narazila na Gfellskou silnici, a ta zároveň v pravoúhlé zatáčce ústila do Nové ulice (Neue Straße), se nám otevřel půvabný výhled na malé město s jeho velkým kostelem uprostřed hřbitova.

Většinou jsme po dětsku poskakovali dolů po strmé silnici, protože jsme se nemohli dost rychle dostat k cukráři Reifovi. Přitom jsme si často způsobili zranění, když jsme se při rostoucím tempu zapotáceli.

Jednoho dne se ta malá okresní silnice stala osudovou i pro mě, neboť přišla chvíle, kdy jsem po ní v dlouhém smutečním průvodu doprovázela svou zemřelou babičku až na hornoslavkovský hřbitov. Byla tehdy neděle v červenci, slunce žhavě pálilo, na obilném poli cvrkali cvrčci a já jsem viděla silnici svého dětství už jen rozmazaně.

To je teď už dávno tomu. Hrbatá silnička je snad už zarostlá trávou. — Nevím to, ale cítím, že pro mě mnoho znamenala.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Veselá posměšná říkanka z dětství

Kdo ji ještě zná?

Na Tröibě byli holubi, na Donnertu je chytili, na Grobě je zbili, na Paintě – naříkal... a u Turmu... zemřel.

A nyní jedna zamyšlená básnička:

Kdo se ráno třikrát usměje, v poledne čelo nemračí, večer zpívá, až se všechno rozléhá..., ten se dožije sta let!

Anna Neidhart

věta pokračuje na dalším listu ⟶