Věta 4.
Český lev už nebude poddaným, nýbrž bude sám panovat.
a) Dne 28. října 1918 byl poprvé vyhlášen samostatný český stát. Přibližně 600 let habsburské vlády však český národ teprve vychovaly ke kulturnímu národu. V jedné staré kronice čteme k tomu následující konstatování: „Karel IV. sjednotil s Čechami také horní a dolní Lužici, k nimž připojil i Cheb (!), Kladsko a slezská knížectví. Tím, jakož i pečlivou správou uvnitř země, povznesením zemské kultury, zřízením arcibiskupství a univerzity v Praze a dalšími dobrodiními, dosáhlo jinak barbarské království dosud nepoznaného rozkvětu."
(Rotteck, Světové dějiny, 1841)
Dnes se Češi chovají, jako by se západní kultura teprve vyvinula z té jejich.
b) Slova „už ne" — „nýbrž" v této větě naznačují ohromnou změnu životních forem českého národa. Projevila se chorobným nadýmáním politického a zeměpisného významu malého národa a země, která nyní nabrala velmocenské způsoby a tak se i chovala.
c) Ze slov „— už nebude poddaným" zaznívá určitá bolestná vzpomínka na již prožitou závislost, jakož i na dlouhou (ve větě 1 označenou) cizí nadvládu, jež předcházela. Slepý jinoch byl Čech a jeho pocity dobře chápeme.
d) Slovo „panovat" naznačuje tvrdou formu samostatnosti. Skutečně, švýcarská podobnost první ČSR spočívala jen v prolhaných řečech Beneše a Masaryka; český národ však, až na nemnohé výjimky, byl konečnou samostatností postižen samolibostí a povýšeností, jež ho stále znovu naváděly chovat se jako panující národ.
Věta 5.
V Čechách budou žít dva národy.
a) Vedle státního národa Čechů s 7,5 milionu duší byl kmen rakousky smýšlejících Němců z Čech (později a dnes zvaných sudetští Němci) s 3,5 milionu duší vtěsnán do státního společenství a tvořil druhou největší národnostní skupinu republiky.
(Pokračování příště)
Unterbewußtseins.
Satz 4.
Der böhmische Löwe wird nicht mehr untertan sein, sondern selber herrschen.
a) Am 28. Oktober 1918 wurde das erste Mal ein selbständiger tschechischer Staat proklamiert. Rund 600 Jahre Habsburger Herrschaft aber haben das tschechische Volk erst zum Kulturvolk erzogen. Wir lesen in einer alten Chronik dazu folgende Feststellung: „Karl IV. vereinte auch die obere und niedere Lausitz mit Böhmen, welchem er auch Eger (!), Glatz und die schlesischen Fürstentümer einverleibte. Hiedurch, sowie durch eine sorgfältige Verwaltung im Innern, durch Emporbringung der Landeskultur, durch Errichtung eines Erzbistums und einer Universität in Prag und durch andere Wohltaten mehr, kam das sonst barbarische Königreich zu noch nie genossenem Flor."
(Rotteck, Weltgeschichte 1841)
Heute benehmen sich die Tschechen so, als ob sich die abendländische Kultur erst aus ihrer Kultur entwickelt hätte.
b) Die Worte „nicht mehr" — „sondern" in dem Satz deuten eine gewaltige Änderung der Lebensformen des tschechischen Volkes an. Sie zeigte sich in der krankhaften Aufblähung der politischen und geographischen Bedeutung eines kleinen Volkes und Landes, das nun Großmachtallüren annahm und sich auch so gebärdete.
c) Aus den Worten „— nicht mehr untertan sein" spricht eine bestimmte schmerzliche Erinnerung an die bereits verbrachte Abhängigkeit, sowie die vorausliegende lange (im Satz 1 bezeichnete) Fremdherrschaft. Der blinde Jüngling war Tscheche und wir können seine Empfindungen gut nachfühlen.
d) Das Wort „herrschen" deutet auf eine harte Form der Selbständigkeit. Tatsächlich bestand die Schweizähnlichkeit der ersten Č. S. R. nur in verlogenen Reden der Benesch und Masaryks; das tschechische Volk aber, bis auf ganz wenige Ausnahmen, war durch die endliche Selbständigkeit von einem Eigendünkel und einer Überheblichkeit befallen, die es immer wieder das Herrschervolk hervorkehren ließ.
Satz 5.
Zwei Völker werden in Böhmen leben.
a) Neben dem Staatsvolk der Tschechen mit 7 1/2 Millionen Seelen wurde der Stamm der österreichisch gesinnten Deutschböhmen (später und heute Sudetendeutsche genannt) mit 3 1/2 Millionen Seelen in die staatliche Gemeinschaft gepreßt und bildete die zweitgrößte Volksgruppe der Republik.
(Fortsetzung folgt)
Bývalý kaplan z Horního Slavkova (Schlaggenwald) slaví 1. 6. 1977 pětasedmdesáté narozeniny
R. farář Johann Nep. Womes, nyní žijící v Osterhofenu v Dolním Bavorsku, se narodil 1. 7. 1902 ve Zwingau, okres Bischofteinitz. Rodiče měli malý selský statek. Po docházce do obecné školy v letech 1908–1912 s dobrým prospěchem složil přijímací zkoušku na gymnázium v Duppau. Maturoval v roce 1921 s vyznamenáním. Poté studoval teologii na Německé univerzitě v Praze v letech 1921–1925. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1925 v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Primici slavil 12. července 1925 ve farním kostele na Vavřineckém vrchu u Šitboře. Jako kaplan pak působil postupně v Buchau, Lichtenstadtu, Kraslicích a od 1. května 1931 v Horním Slavkově. Do roku 1933 se zde věnoval i mládežnickému spolku a pěveckému sboru. Slavkovští jej litovali, když od nich odcházel. Jeho další duchovenská působiště byla Solmus u Karlových Varů a od 1. 11. 1939 se stal farářem v Českém Domažlíku u Plané. Tam ho zatklo gestapo a poznal koncentrační tábor v Dachau. Po skončení války se vrátil do rodného domu a do farnosti Český Domažlík. Jako poslední Němec odtud odešel do Bavorska. Dalšími jeho farními působišti byly Zeholfing u Eggenfeldenu a od 1. prosince 1948 opět farář v Uthale u Griesbachu.
Dne 1. 9. 1970 odešel do zaslouženého důchodu. Zcela nečekaně jej pasovský biskup jmenoval biskupským duchovním radou. Nyní žije ve vlastním domě v Osterhofenu u Pasova a celý slavkovský farní obvod i jeho okolí mu přejí ještě mnoho let v této vitalitě.
.H.
Ein ehemaliger Kaplan von Schlaggenwald feiert seinen 75. Geburtstag am 1. 6. 1977
B. R. Pfarrer Johann Nep. Womes derzeit Osterhofen, Niederbayern, geb. am 1. 7. 1902 in Zwingau, Kreis Bischofteinitz. Die Eltern hatten einen kleinen Bauernhof. Nach Besuch der Volksschule von 1908 — 1912 mit gutem Erfolg Aufnahmeprüfung an das Gymnasium in Duppau. Matura 1921 mit ausgezeichnet. Dann Theologiestudium an der Deutschen Universität in Prag von 1921 — 1925. Priesterweihe am 5. Juli 1925 in der Salvatorkirche in Prag. Primiz in der Pfarrkirche am 12. Juli 1925 auf dem Laurenziberg bei Schüttarschen. Seine Kaplanstellungen führten ihn nach Buchau, Lichtenstadt, Graslitz und am 1. Mai 1931 nach Schlaggenwald. Bis 1933 war er hier auch im Jugendbund und Gesangverein tätig. Die Schlaggenwalder sahen ihn mit Bedauern scheiden. Seine nächste Seelsorgertätigkeiten führten ihn nach Solmus bei Karlsbad und ab 1. 11. 1939 war er Pfarrer in Böhm. Domaschlag bei Plan. Dort wurde er von der Gestapo verhaftet und lernte das KZ in Dachau kennen. Nach Kriegsende Rückkehr ins Elternhaus und in die Pfarrei Böhm. Domaschlag. Als letzter Deutscher siedelte er von dort nach Bayern aus. Weitere Pfarrstellen waren Zeholfing bei Eggenfelden, ab 1. Dezember 1948 wieder Pfarrer in Uthala bei Griesbach.
Am 1. 9. 1970 trat er in den verdienten Ruhestand. Ganz unerwartet wurde er von seinem Bischof in Passau zum Bischöflichen Geistlichen Rat ernannt. Er lebt jetzt im eigenen Hause in Osterhofen bei Passau und der ganze Kirchensprengel von Schlaggenwald und Umgebung wünscht ihm noch lange Jahre in dieser Vitalität.
.H. H.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.