Věta 4.

Český lev už nebude poddaným, nýbrž bude sám panovat.

a) Dne 28. října 1918 byl poprvé vyhlášen samostatný český stát. Přibližně 600 let habsburské vlády však český národ teprve vychovaly ke kulturnímu národu. V jedné staré kronice čteme k tomu následující konstatování: „Karel IV. sjednotil s Čechami také horní a dolní Lužici, k nimž připojil i Cheb (!), Kladsko a slezská knížectví. Tím, jakož i pečlivou správou uvnitř země, povznesením zemské kultury, zřízením arcibiskupství a univerzity v Praze a dalšími dobrodiními, dosáhlo jinak barbarské království dosud nepoznaného rozkvětu."

(Rotteck, Světové dějiny, 1841)

Dnes se Češi chovají, jako by se západní kultura teprve vyvinula z té jejich.

b) Slova „už ne" — „nýbrž" v této větě naznačují ohromnou změnu životních forem českého národa. Projevila se chorobným nadýmáním politického a zeměpisného významu malého národa a země, která nyní nabrala velmocenské způsoby a tak se i chovala.

c) Ze slov „— už nebude poddaným" zaznívá určitá bolestná vzpomínka na již prožitou závislost, jakož i na dlouhou (ve větě 1 označenou) cizí nadvládu, jež předcházela. Slepý jinoch byl Čech a jeho pocity dobře chápeme.

d) Slovo „panovat" naznačuje tvrdou formu samostatnosti. Skutečně, švýcarská podobnost první ČSR spočívala jen v prolhaných řečech Beneše a Masaryka; český národ však, až na nemnohé výjimky, byl konečnou samostatností postižen samolibostí a povýšeností, jež ho stále znovu naváděly chovat se jako panující národ.

Věta 5.

V Čechách budou žít dva národy.

a) Vedle státního národa Čechů s 7,5 milionu duší byl kmen rakousky smýšlejících Němců z Čech (později a dnes zvaných sudetští Němci) s 3,5 milionu duší vtěsnán do státního společenství a tvořil druhou největší národnostní skupinu republiky.

(Pokračování příště)

Bývalý kaplan z Horního Slavkova (Schlaggenwald) slaví 1. 6. 1977 pětasedmdesáté narozeniny

R. farář Johann Nep. Womes, nyní žijící v Osterhofenu v Dolním Bavorsku, se narodil 1. 7. 1902 ve Zwingau, okres Bischofteinitz. Rodiče měli malý selský statek. Po docházce do obecné školy v letech 1908–1912 s dobrým prospěchem složil přijímací zkoušku na gymnázium v Duppau. Maturoval v roce 1921 s vyznamenáním. Poté studoval teologii na Německé univerzitě v Praze v letech 1921–1925. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1925 v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Primici slavil 12. července 1925 ve farním kostele na Vavřineckém vrchu u Šitboře. Jako kaplan pak působil postupně v Buchau, Lichtenstadtu, Kraslicích a od 1. května 1931 v Horním Slavkově. Do roku 1933 se zde věnoval i mládežnickému spolku a pěveckému sboru. Slavkovští jej litovali, když od nich odcházel. Jeho další duchovenská působiště byla Solmus u Karlových Varů a od 1. 11. 1939 se stal farářem v Českém Domažlíku u Plané. Tam ho zatklo gestapo a poznal koncentrační tábor v Dachau. Po skončení války se vrátil do rodného domu a do farnosti Český Domažlík. Jako poslední Němec odtud odešel do Bavorska. Dalšími jeho farními působišti byly Zeholfing u Eggenfeldenu a od 1. prosince 1948 opět farář v Uthale u Griesbachu.

Dne 1. 9. 1970 odešel do zaslouženého důchodu. Zcela nečekaně jej pasovský biskup jmenoval biskupským duchovním radou. Nyní žije ve vlastním domě v Osterhofenu u Pasova a celý slavkovský farní obvod i jeho okolí mu přejí ještě mnoho let v této vitalitě.

.H.