Nový sváteční oblek

Moje babička ve Gfellu si zvykla o velikonočních prázdninách shromažďovat kolem sebe svá vnoučata. Nebyl to pro tu starou paní snadný úkol, udržet tuhle malou, ale velmi divokou dětskou tlupu aspoň trochu v mezích. A tak se stávalo, že dobrá babička musela znovu a znovu přivřít oči, když hrozilo, že ztratí přehled. Ale nad dodržováním křesťanských povinností bděla nanejvýš pozorně. Dokázala se pořádně rozzlobit, když poznala, že se nějakou lstí snažíme vyhnout nedělní mši, nebo když nás dokonce přistihla, jak se během bohoslužby chceme z kostela vytratit.

Byly tedy zase Velikonoce a my jsme byli chvála bohu opět ve Gfellu. Slunce už to myslelo vážně a příjemně hřálo do zad. Pučely pupeny a my děti jsme trhaly první jarní kytici: náš tlustý a škrábající zimní oděv jsme svlékly – jako had svou kůži –, oblékly jsme si lehké šaty a natáhly kolenní punčochy. Můj bratr Heinrich dostal na ty Velikonoce vysoce moderní oblek ze zapínacích kalhot (knickerbockers) z hnědého domácího tkaného sukna. Byl to opravdu kvalitní a drahý kus, a proto bratr k obleku dostal na srdce napomenutí, aby na sebe pořádně dával pozor – což mu samozřejmě nešlo snadno.

Strávili jsme svatý týden plni dětské radosti z očekávaných Velikonoc a stáli jsme před slavností Zmrtvýchvstání Páně. Babička zavolala svá vnoučata do domu, přikázala jim, aby si zvlášť umyly krk a uši a oblékly sváteční šaty. Poté, co jsme se pěkně vyparádili, prošli jsme ještě babiččinou kontrolou, po níž jsme měli čekat před schody u vchodu do domu.

Když to trvalo už pěknou chvíli a stará paní pořád nepřicházela, stáli jsme tam v nečinnosti dost otráveně. Bernardýn od Dicklbauerů se kolem nás motal, protože chtěl, abychom ho pohladili, ale my jsme se se psem neodvažovali hrát a pořád jsme poslušně mysleli na své pěkné šaty. Náhle jsme pod vraty u Weinhart-Schusterů zahlédli Marianne a Franzla. Oba byli také ve svátečním a dostali příkaz, aby se neumazali. Chtěli se k nám připojit na cestu do kostela. Vydali jsme se tedy napřed až k domu Weinhartových. Bavili jsme se spolu, dokud Franzl u vchodových dveří nezahlédl dva plné konve na vodu, které tam postavila jeho matka. Přes tvář našeho kamaráda se rozlil vyloženě klukovský úsměv, zatímco nás přivolal blíž. Pak nám vysvětlil, že takovou plnou konev na vodu lze libovolně dlouho točit dokola nad hlavou, aniž by z ní vykápla jediná kapička. O odstředivé síle jsme tehdy ještě nic nevěděli, ale Franzl si ji už bez teoretických znalostí vyzkoušel. Když jsme tak nedůvěřivě stáli, svlékl si Franzl sváteční kabátek, aby mohl nerušeně rozvinout svou sílu. Nejprve trochu vody z konve vylil, protože byla až příliš plná. Pak začal nádobou kývat jako kyvadlem hodin, čím dál víc se rozmachoval, až prudkým trhnutím udělal celý kruh. Tu jsme se ale nad malým Franzlem podivili, protože voda opravdu zůstala v konvi. Samozřejmě chtěli točit hlavně kluci, a tak jsme se dohodli, že začne nejstarší. Do arény tedy vstoupil můj bratranec Robert a za našeho bouřlivého potlesku přivedl ten kousek ke šťastnému konci. Pak přišla řada na mého bratra Heinricha. Zvedl konev a začal s ní kývat. A výkyv byl čím dál větší, a když už byl dost vysoký na to, aby při dalším rozmachu přešel v kruh, vzpomněl si můj hodný bratr na svůj nový, drahý oblek se zapínacími kalhotami. V zlomku vteřiny si pomyslel, že celá ta věc možná přece jen není tak jistá, a v úrovni očí tak prudce zabrzdil, že se obsah konve vylil na něj i na jeho sváteční šaty. Všichni jsme se dívali na mého bratra a jeho zlé neštěstí. Pak jsme nešťastníka plni soucitu doprovodili před babiččin soud. Když jsme dorazili ke schodům u vchodu, které jsme vlastně neměli opouštět, sešla dobrá stará paní slavnostně oděná v černém dolů po schodech. Jediným pohledem vypátrala ubohého hříšníka v našem středu. Všichni jsme teď čekali strašlivou bouři. Ale babička v ten velký sváteční den Páně svůj hněv spolkla a mého bratra bez okolků odvedla dovnitř. My jsme mezitím stáli venku a naslouchali, ale neslyšeli jsme nic – vůbec nic.