Zážitky z dovolené

Jak to tak bývá, když se sejde pár rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a dá se do řeči, přijde brzy na přetřes i dovolená a různá setkání. Tak se zase u Hermanna Häusera v Goldbachu sešlo několik krajanů ze Slavkova a hojně využilo pohostinnosti Ilse a Hermanna. Hermann přinesl své různé nápoje ze svého baráčku a Ilse nešetřila, aby nás pohostila svými kuchařskými dobrotami.

My všichni – zemský krajan Brummeissl s paní z Kahlu, Erich s paní z Mnichova, manželé Erhardovi a já s mou Hilde – jsme tvořili docela pěknou společnost. Erhardová Frieda se svým mužem podnikli loni dovolenou do Tyrolska k Walchenskému jezeru, což byl pro osmdesátiletého penzistu pěkný výkon – krajan Thomas Erhard je totiž ještě velmi duševně čilý a veselý společník – neboť taková dlouhá jízda autobusem má i svá úskalí. Rodina Häuserů byla ve stejnou dobu u Wolfgangského jezera. Ale Hermanna popadla touha po sousedech, a tak se rozhodl svým pojízdným hotelem – má dobře vybavený obytný vůz – přece jen zajet a podívat se, kde se zdržují. Podle vyprávění tam bylo tak krásně, že jsme se rozhodli strávit tam dovolenou příští rok všichni společně. Jen rodina Brummeisslova se z toho vyvázala, protože čekala delší návštěvu ze zámoří. My ostatní jsme ale zůstali u toho, že v srpnu 1976 zažijeme Walchenské jezero v Tyrolsku. Hermann náš záměr sdělil lékárníkovým manželům Hedwig a Emilu Reifovým a já svému bratrovi v Linci. Kvůli náhlé nevolnosti Erhardových se ti nakonec nemohli zúčastnit už zaplacené autobusové jízdy. Abychom ale nemuseli nést náklady zbytečně, skočili jsme s manželkou do toho místo nich a jízdu jsme převzali.

31. 7. jsme vyrazili. Podle mého gusta to zrovna nebylo, protože bych byl raději jel vlastním autem spolu s Häuserovými. Ti ale dorazili až o den později. S dalším dnem zpoždění přijeli Erich Häuser s chotí. Ačkoliv naše hloučka byla o něco menší, než jsme původně plánovali, bylo veselo a moc příjemně. S mnoha vtipy a starými vzpomínkami dny jen ubíhaly.

O pár dní později přijeli krajan Emil Reif se svou chotí Hedwig. Zároveň dorazil i můj bratr Anton se svou ženou Mizzi. Teď jsme tu měli docela pěknou skupinku pohromadě. Můj bratr byl velmi často ve Slavkově a znal také spoustu lidí. Teď teprve bylo opravdu příjemně. Všichni jsme se z toho setkání radovali. Nikdo nemyslel na odjezd, a tak jsme strávili mnoho hodin ve starých vzpomínkách. Byly to nezapomenutelně krásné chvíle této dovolené. Všichni jsme měli pocit, že jsme zase jednou byli ve Slavkově a seděli v útulné hospůdce.

Po tomto krásném dni a radosti ze shledání s Reifovými a mým bratrem jsme si od Walchenského jezera chtěli něco podniknout a prohlédnout si trochu bližší i vzdálenější okolí.

Tu nás napadlo, že Wendelstein sice leží od našeho místa pobytu poněkud dál, ale je tam pamětní deska připomínající, že tam zahynulo dítě ze Slavkova. Rozhodli jsme se tedy tam podniknout výlet. Mysleli jsme si, že tím uděláme radost rodičům zahynulého, Anně a Erichu Häuserovým. Radost se tomu ovšem asi nedá říkat, když se člověk účastní vzpomínky na tak strašné neštěstí. Vyjeli jsme tedy dvěma vozy 7. srpna od Walchenského jezera přes Niederaudorf a přes bavorskou zemskou hranici směrem na Wendelstein. Hned za hranicí jsme se dostali na docela úzkou silničku, na níž by protijedoucímu vozidlu nezbylo žádné místo k vyhnutí. Po dvou kilometrech jízdy odbočovala vpravo cesta, u níž jsme doufali, že by mohla být zkratkou – což také byla, ale směla se používat jen pro policii a armádu. My jsme po ní přesto jeli. Když jsme však dojeli na konec cesty, byli jsme vyzváni k vysvětlení. Erich se telefonicky spojil s příslušným úřadem a dodatečně obdržel povolení. Smí tuto cestu používat. Jeho chlapec totiž zahynul vinou vrtulníku německé armády. Není zrovna žádnou zvláštní velkorysostí, když se mu dovolí tuto cestu použít, chce-li s přáteli a příbuznými uctít tiché vzpomínání.

Nyní začal výstup k pamětní desce u Soinhütte a dále na Wendelstein. Počasí nám ten den přálo. Svítilo slunce a cesta stála mnoho kapek potu. Byla to pro nás, neprivedené horské turisty a lidi v pokročilém věku, velká námaha, kterou jsme předem nedocenili. Ale po 2,5 hodinách jsme stáli před pamětní deskou, která uvádí, že zde zahynul Helmut Häuser se svou průvodkyní, kterou ani neznal – přidala se k němu až u Soinhütte. Pro nás nebyla tato túra tak úplně bez nebezpečí. Silnice byla původně mulí stezkou, po níž se přepravovaly jen nejnutnější životní potřeby. Zvládnout její mnohé zatáčky a strmé serpentiny vyžaduje od řidiče zvláštní zručnost. Cesta od parkoviště na tom nebyla o nic lépe. Ale stálo to za to. Všichni jsme si užívali nádherného horského vzduchu a krásné horské krajiny.

věta pokračuje na dalším listu ⟶