Zážitky z dovolené
Jak to tak bývá, když se sejde pár rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a dá se do řeči, přijde brzy na přetřes i dovolená a různá setkání. Tak se zase u Hermanna Häusera v Goldbachu sešlo několik krajanů ze Slavkova a hojně využilo pohostinnosti Ilse a Hermanna. Hermann přinesl své různé nápoje ze svého baráčku a Ilse nešetřila, aby nás pohostila svými kuchařskými dobrotami.
My všichni – zemský krajan Brummeissl s paní z Kahlu, Erich s paní z Mnichova, manželé Erhardovi a já s mou Hilde – jsme tvořili docela pěknou společnost. Erhardová Frieda se svým mužem podnikli loni dovolenou do Tyrolska k Walchenskému jezeru, což byl pro osmdesátiletého penzistu pěkný výkon – krajan Thomas Erhard je totiž ještě velmi duševně čilý a veselý společník – neboť taková dlouhá jízda autobusem má i svá úskalí. Rodina Häuserů byla ve stejnou dobu u Wolfgangského jezera. Ale Hermanna popadla touha po sousedech, a tak se rozhodl svým pojízdným hotelem – má dobře vybavený obytný vůz – přece jen zajet a podívat se, kde se zdržují. Podle vyprávění tam bylo tak krásně, že jsme se rozhodli strávit tam dovolenou příští rok všichni společně. Jen rodina Brummeisslova se z toho vyvázala, protože čekala delší návštěvu ze zámoří. My ostatní jsme ale zůstali u toho, že v srpnu 1976 zažijeme Walchenské jezero v Tyrolsku. Hermann náš záměr sdělil lékárníkovým manželům Hedwig a Emilu Reifovým a já svému bratrovi v Linci. Kvůli náhlé nevolnosti Erhardových se ti nakonec nemohli zúčastnit už zaplacené autobusové jízdy. Abychom ale nemuseli nést náklady zbytečně, skočili jsme s manželkou do toho místo nich a jízdu jsme převzali.
31. 7. jsme vyrazili. Podle mého gusta to zrovna nebylo, protože bych byl raději jel vlastním autem spolu s Häuserovými. Ti ale dorazili až o den později. S dalším dnem zpoždění přijeli Erich Häuser s chotí. Ačkoliv naše hloučka byla o něco menší, než jsme původně plánovali, bylo veselo a moc příjemně. S mnoha vtipy a starými vzpomínkami dny jen ubíhaly.
O pár dní později přijeli krajan Emil Reif se svou chotí Hedwig. Zároveň dorazil i můj bratr Anton se svou ženou Mizzi. Teď jsme tu měli docela pěknou skupinku pohromadě. Můj bratr byl velmi často ve Slavkově a znal také spoustu lidí. Teď teprve bylo opravdu příjemně. Všichni jsme se z toho setkání radovali. Nikdo nemyslel na odjezd, a tak jsme strávili mnoho hodin ve starých vzpomínkách. Byly to nezapomenutelně krásné chvíle této dovolené. Všichni jsme měli pocit, že jsme zase jednou byli ve Slavkově a seděli v útulné hospůdce.
Po tomto krásném dni a radosti ze shledání s Reifovými a mým bratrem jsme si od Walchenského jezera chtěli něco podniknout a prohlédnout si trochu bližší i vzdálenější okolí.
Tu nás napadlo, že Wendelstein sice leží od našeho místa pobytu poněkud dál, ale je tam pamětní deska připomínající, že tam zahynulo dítě ze Slavkova. Rozhodli jsme se tedy tam podniknout výlet. Mysleli jsme si, že tím uděláme radost rodičům zahynulého, Anně a Erichu Häuserovým. Radost se tomu ovšem asi nedá říkat, když se člověk účastní vzpomínky na tak strašné neštěstí. Vyjeli jsme tedy dvěma vozy 7. srpna od Walchenského jezera přes Niederaudorf a přes bavorskou zemskou hranici směrem na Wendelstein. Hned za hranicí jsme se dostali na docela úzkou silničku, na níž by protijedoucímu vozidlu nezbylo žádné místo k vyhnutí. Po dvou kilometrech jízdy odbočovala vpravo cesta, u níž jsme doufali, že by mohla být zkratkou – což také byla, ale směla se používat jen pro policii a armádu. My jsme po ní přesto jeli. Když jsme však dojeli na konec cesty, byli jsme vyzváni k vysvětlení. Erich se telefonicky spojil s příslušným úřadem a dodatečně obdržel povolení. Smí tuto cestu používat. Jeho chlapec totiž zahynul vinou vrtulníku německé armády. Není zrovna žádnou zvláštní velkorysostí, když se mu dovolí tuto cestu použít, chce-li s přáteli a příbuznými uctít tiché vzpomínání.
Nyní začal výstup k pamětní desce u Soinhütte a dále na Wendelstein. Počasí nám ten den přálo. Svítilo slunce a cesta stála mnoho kapek potu. Byla to pro nás, neprivedené horské turisty a lidi v pokročilém věku, velká námaha, kterou jsme předem nedocenili. Ale po 2,5 hodinách jsme stáli před pamětní deskou, která uvádí, že zde zahynul Helmut Häuser se svou průvodkyní, kterou ani neznal – přidala se k němu až u Soinhütte. Pro nás nebyla tato túra tak úplně bez nebezpečí. Silnice byla původně mulí stezkou, po níž se přepravovaly jen nejnutnější životní potřeby. Zvládnout její mnohé zatáčky a strmé serpentiny vyžaduje od řidiče zvláštní zručnost. Cesta od parkoviště na tom nebyla o nic lépe. Ale stálo to za to. Všichni jsme si užívali nádherného horského vzduchu a krásné horské krajiny.
Erlebnisse im Urlaub
Wies halt so ist, wenn einige Schlaggenwalder zusammenkommen und plaudern, da wird auch über Urlaub und Begegnungen geredet. So hatten sich beim Häuser Hermann in Goldbach wiederum einige Schlaggenwalder eingefunden und von der Gastfreundschaft der Ilse und Hermann reichlich Gebrauch gemacht. Hermann brachte seine diversen Getränke aus seiner Bar herbei und Ilse geizte nicht uns zu verwöhnen mit ihren Küchenköstlichkeiten.
Wir, Ldm. Brummeissl mit Frau aus Kahl, Erich mit Frau aus München, Ehepaar Erhard und ich mit meiner Hilde haben eine ganz schöne Runde ergeben. Da die Erhard Frieda mit ihrem Mann im vergangenen Jahr eine Urlaubsfahrt nach Tirol am Walchensee unternommen hatte, für einen 80 Lenze zählenden Rentner eine Leistung. — Ldm. Thomas Erhard ist noch ein sehr geistig reger und munterer Plauderer — , denn eine so weite Autobusfahrt hat auch seine Tücken. Die Familie Häuser waren am Wolfgangsee zur gleichen Zeit. Aber den Hermann hat die Sehnsucht nach seinen Nachbarn gepackt und beschloß mit seinem fahrbaren Hotel — er hat ein gut ausgestattetes Campingmobil — doch einmal nachzuschauen, wo diese sich aufhalten. Nach den Erzählungen war es dort so schön, und so wurde beschlossen, daß wir alle unseren Urlaub dort gemeinsam verbringen wollen. Nur Fam. Brummeissl schloß sich aus, weil sie einen längeren Besuch aus Übersee erwarteten. Aber wir anderen blieben dabei, den August 1976 am Walchensee in Tirol zu erleben. Der Hermann teilte unser Vorhaben den Apothekerseheleuten Hedwig und Emil Reif mit und ich meinem Bruder in Linz. Durch plötzliche Unpäßlichkeit von Erhards, konnten diese an der bereits bezahlten Autobusfahrt nicht teilnehmen. Um aber die Unkosten nicht tragen zu müssen, sprang ich mit meiner Frau ein und wir übernahmen die Fahrt.
Am 31. 7. gings los. So nach meinem Geschmack war es ja gerade nicht, denn ich wäre gerne mit dem eigenen Pkw gefahren und gemeinsam mit Häusers. Aber diese waren schon einen Tag später da. Mit einem weiteren Tag Verzögerung kamen Erich Häuser mit Gattin an. Obwohl unser Häufchen etwas kleiner ausgefallen war, als wir ursprünglich geplant hatten, war es lustig und sehr gemütlich. Mit vielen Witzen und alten Erinnerungen verrannen die Tage.
Einige Tage später kamen Ldm. Emil Reif mit seiner Gattin Hedwig an. Gleichzeitig traf auch mein Bruder Anton mit seiner Frau Mizzi ein. Nun waren wir ein ganz schönes Klümpchen beisammen. Mein Bruder war sehr oft in Schlaggenwald und kannte auch sehr viele Leute. Nun wurde es erst recht gemütlich. Wir haben uns alle über das Zusammenkommen gefreut. Keiner dachte an den Aufbruch und so haben wir viele Stunden in alten Erinnerungen geschwelgt. Es waren unvergeßlich schöne Stunden in diesem Urlaub. Alle meinten wir, wieder einmal in Schlaggenwald gewesen zu sein und in einer gemütlichen Wirtsstube zu sitzen.
Nach diesem schönen Tag und der Wiedersehensfreude mit Reifs und meinem Bruder, wollten wir von Walchensee aus etwas unternehmen und die nähere oder weitere Umgebung ein bißchen unter Augenschein nehmen.
Aber da fiel uns ein, daß der Wendelstein zwar etwas weiter von unserem Urlaubsort entfernt liegt, aber dort ein Schlaggenwalder Kind verunglückt ist, und daran eine Gedenktafel erinnert. So wurde beschlossen, dorthin die Fahrt zu unternehmen. Den Eltern des Verunglückten, Anna und Erich Häuser, glaubten wir damit einen Gefallen zu tun. Freude kann man dazu wohl nie sagen, wenn man Anteil an einem so schrecklichen Unglück nimmt. Also fuhren wir in zwei Fahrzeugen am 7. August von Walchensee über Niederaudorf über die Bayerische Landesgrenze in Richtung Wendelstein. Gleich nachdem wir die Grenze hinter uns hatten, kamen wir auf ein ganz schmales Sträßchen, das keinem entgegenkommenden Fahrzeug eine Ausweichmöglichkeit gelassen hätte. Nach zwei Kilometer Fahrt bog nach rechts ein Weg ab und von dem versprachen wir uns, daß er eine Abkürzung sein müßte, was er auch war, aber nur für Polizei und Wehrmacht benutzbar war. Wir befuhren ihn aber trotzdem. Aber als wir am Fahrwegende waren, wurden wir auch zur Rede gestellt. Erich hatte sich nun fernmündlich mit der zuständigen Dienststelle in Verbindung gesetzt und nachträglich die Genehmigung erhalten. Er darf diesen Weg benutzen. Durch einen Hubschrauber der Deutschen Wehrmacht kam ja sein Junge ums Leben. Es ist gerade keine besondere Großzügigkeit, wenn man ihm gestattet diesen Weg zu benutzen, wenn er mit Freunden und Verwandten ein stilles Gedenken halten will.
Nun begann der Aufstieg zur Gedenktafel bei der Soinhütte und weiter zum Wendelstein. Der Wettergott war uns an diesem Tag gut gesonnen. Die Sonne schien und viele Tropfen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.