Na závěr Kreuzer připomněl hornoslavkovské posvícení, které se tentokrát slavilo zároveň. Zvláštní posvícenský koláč prý už byl připraven. Starosta pak předal pamětní medaile Antonu Hofmannovi a vydavateli krajanského časopisu Richardu Brummeisslovi, nástěnný talíř a bednu doutníků Tonimu Kunzmannovi za jeho mnohou práci s jednotlivými setkáními.

Kunzmann na oplátku daroval starostovi obraz s panoramatem starého města Horní Slavkov na památku tohoto dne.

V neděli dopoledne se po bohoslužbě jako každoročně vydal společný smuteční průvod k pomníku na hřbitově. V čele auerbašská chlapecká kapela a zástupci města, v průvodu chebská vlajka z Horního Slavkova a krojovaná deputace. Po písni „Wir treten zum Beten", kterou přednesl Auerbašský mužský pěvecký spolek 1884, položil vydavatel krajanského časopisu Richard Brummeissl věnec u pomníku hornoslavkovských mrtvých. V krátkém proslovu zdůraznil, že ne všem vyhnancům je dopřáno mít takové krásné místo, kde mohou vzpomínat na své zemřelé. Jménem všech hornoslavkovských rodáků, včetně tehdejších venkovských obcí, poděkoval městu za to a řekl: „Mohu ujistit, že vřelost, která nás zde obklopuje, je pro nás závazkem, abychom se jí ukázali hodni."

Písní o „dobrém kamarádovi" a se skloněnými prapory smuteční slavnost skončila.

Zářijové slunce hřálo a zářilo nad Auerbachem.

Letos je to už třicet let, co nás osud zavál do tohoto městečka. Zde jsme našli svůj druhý domov a máme ho rádi.

Není proto náhoda, že právě v Auerbachu se už několikrát konala krajanská setkání. Zde vznikla domovská půda. Člověk zde vycítil společný ráz Horní Falce a Chebska. Zvlášť řeč je té naší velmi příbuzná. Je také vzácnou náhodou, že Auerbach i Horní Slavkov (Schlaggenwald) jsou hornická městečka.

Letos tak uplynulo dvacet let od převzetí patronátu. Bylo pro nás, rodáky z Horního Slavkova, velkou ctí, že nás městská rada Auerbachu pozvala na slavnost shledání. Děkujeme i zdejším občanům za jejich živý a přátelský zájem.

Přišlo mnoho krajanů. Čas společného setkání je bohužel vždy příliš krátký, přesto jsou to nezapomenutelné chvíle pro tělo i duši. Stisk ruky, kývnutí, pak poznání – a pohled už padá na dalšího. Jen jednou bych si v těchto chvílích přál být milým Pánembohem, abych zastavil hodiny – ale vůz jede dál.

Tato krajanská setkání nejsou spojena jen s námahou, ztrátou času a náklady. I jinde by si člověk mohl dovolit dovolenou. Ale díky našemu jedinečnému domovskému pocitu sounáležitosti stojí cesta do Auerbachu za to.

Jak krásné je, když se vytahují zážitky z nejranějšího dětství a člověk se nad nimi může pořádně zasmát.

Mnoho měli co vyprávět goldbašští světoběžníci, kteří jsou se svým obytným přívěsem na cestě z východu na západ a navštívili mnoho krajanů. Žádná závora ani zeď je zatím nezastavila.

Jen na severní pól, postěžoval si Hermann, se mu ještě nepodařilo navázat spojení. Tam se zdá být rodákům z Horního Slavkova přece jen na usídlení příliš zima. Vždyť kde na světě ještě nejsou Horní Slavkované? Když Kolumbus objevil Ameriku, ozvalo se prý na jeho počest hvízdnutí „Schulzedackl" – národní hvizd Horních Slavkovanů.

Rodáci z Horního Slavkova jsou rozptýleni nejen po celé Spolkové republice, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Americe, Kanadě a Brazílii. Dokonce i v Sovětském svazu žije jeden rodilý Horní Slavkovan. Je to manželský syn geniálního hudebníka Loise Kerna a Rusky, kteří po první světové válce žili v Horním Slavkově. Jako malý chlapec se Viktor vrátil se svou krásnou maminkou do její vlasti. Není tedy tak nemyslitelné, že snad i nějaký Horní Slavkovan byl jako astronaut na Měsíci.

V Mnichově-Dachau založili krajanský stůl (Stammtisch), kde se bývalí Horní Slavkované scházejí v hostinci, jehož hostinská je rovněž rodačkou z Horního Slavkova. V tomto podniku se na přání podávají domácí dobroty. A čím jiným by mohly být – než „Bachana Kniödla".

Anna Neidhart

věta pokračuje na dalším listu ⟶