Na Sudetoněmeckém dni ve Stuttgartu

Richard Brummeisel

Letošní svatodušní setkání ve Stuttgartu opět ukázalo, že my ze Sudet zůstáváme věrni staré vlasti a že se jí, dokud nám bude stačit dech, nehodláme vzdát. Zážitkem je už samotná cesta – když člověk míjí na dálnici tolik autobusů plných krajanů, protože sám jede o něco rychlejším vozem. Zdá se mu, že poznává skoro všechny, kdo míří na místo srazu. Mává se a usmívá. Už cestou tuší, kolik lidí se zase sejde. Pak se s napětím blíží k místu, kde doufá najít přátele a známé. A najde je – i když letos dalo trochu práce vypátrat okres Loket a pak stánek Slavkovských. Naštěstí tam vždycky někteří krajané dorazí dřív a zajistí nám stůl. Při takovém návalu lidí není snadné zajistit více volných míst pohromadě. Nakonec se nás sešla docela pěkná hrstka.

Vyvrcholením celého setkání je pro mě vždy velké shromáždění. Je dojemné, s jakou vytrvalostí sto tisíc lidí čeká na jeho zahájení. Když pak na plochu vpochoduje mládež vyhnaných krajanů s vlajícími prapory, potlesku davu, který se valí přes celé prostranství, není konce. Projevy a přivítání bývají vždy krátké. Jen zemský patron, letos to byl pan ministerský předseda Filbinger, přednesl hlavní řeč shromáždění. Zahrnul nás velkou chválou za skvělé výkony, které jsme my sudetští Němci podali ve všech zemích Spolkové republiky. Obnova Spolkové republiky je z části i dílem naší pilnosti. Vždycky nás musí naplňovat hrdostí, když naši houževnatost zdůrazní tak povolaná ústa. Ministerský předseda Filbinger dal ve Stuttgartu obzvlášť najevo svou velkou úctu k nám sudetským Němcům. Vždy to bývají ministerští předsedové jihoněmeckých zemí, kdo nám v těchto dnech věnují pár slov a jsou mezi námi. Spolková vláda vyslala pana státního tajemníka Glotze, který přinesl alespoň pozdrav. Ale nemusíme se tomu divit. Mluvčí všech vyhnaných – i sociálně demokratičtí – bývají vždy jen kárateli, kteří svůj hlas vůči požadavkům zemí vyhnání zvedají jen opatrně.

Jen ten, kdo prožil bídu vyhnání v roce 1946, dokáže pochopit to nezměrné utrpení. Jen takový člověk umí procítit, co znamená být oloupen o staletá práva a co znamená navždy ztratit vlast, půdu, kterou obdělávaly celé generace našich předků. Pro tehdejší starší generaci se muselo to, co se tehdy stalo, rovnat smrti. Kdo kdy přesazuje starý strom a kde má ještě rodit ovoce? My mladí tehdejší – a to jsme přece byli ještě před třiceti lety – jsme to zvládli a mohli začít nový životní úsek. Zkušeností a rad starší generace jsme dobře využili. Přes hlad a stísněnost – kdo měl tehdy důstojné bydlení? – jsme byli namačkáni v pokojíčku o pár čtverečních metrech, a tuto dobu jsme přečkali.

Rozbombardované spolkové země, mezi které nás rozdělili, neměly tehdy ještě žádné uspořádané vládní poměry, neboť pány tehdy ještě byli vojáci vítězných mocností, kteří spravovali Německo rozdělené na zóny. Všude na nás zíralo bídou a odmítáním ze strany starousedlého obyvatelstva. Ale tuto tíseň jsme zvládli a postavili proti ní neúnavnou vůli pokračovat v obnově. Všech těchto strastí byli ušetřeni pozdní přesídlenci, a proto si nedovedou udělat žádnou představu o bídě, kterou jsme my viděli a prožili. Tehdy neexistovaly žádné renty pro naše staré lidi, žádné příspěvky na nájem. Ale ty jsme ani nepotřebovali, vždyť nebyly žádné byty. Za tu díru – lépe řečeno bytovou díru – jsme měli ještě říšské marky, které nám Češi dali s sebou jako almužnu na cestu.

Když se dnes ohlédneme zpět, můžeme být opravdu hrdí na to, co každý jednotlivý z nás vytvořil. Kdo si postavil vlastní domek, musel přinést mnoho obětí a mnohého se vzdát. Tím spíš, když k rodině patřily i děti, pro které často nebyl ani ten nezbytný kousek chleba. Krajané, kteří byli ubytováni po vesnicích, jistě potvrdí, že venkovské obyvatelstvo ze svého domácího chleba neupustilo ani drobeček. Byli jsme cikáni – takový titul nám dali při našem příchodu. Později nás označovali jako mandelinky bramborové, a to jimi vlastně někdy jsme dodnes. Občas to lze zaslechnout i teď. Ale proč bychom měli mít zášť vůči zaostalým a duševně opožděným lidem, kteří chtějí setrvávat ve své hlouposti. Kdo z nás ale může na tyto doby zapomenout?

věta pokračuje na dalším listu ⟶