To byla moje první politická výuka. Bolestněji než dnešní mládež jsme pociťovali neoddělitelnou souvislost mezi soukromou existencí a politickým děním.
Vzpomínám si ještě, jak jsem musel od staré paní Pimplové na Zehentplatzu chodit pro pašovaný sacharin – ne proto, že bychom měli cukru moc, ale proto, že jsme ho měli málo.
K tomu se přidávají vzpomínky na muže, kteří táhli domů z Grünlasu nebo Nového Sedla (Neusattl) se pytlem uhlí položeným napříč přes jízdní kolo. V zimě je pak bylo vidět, jak táhnou uhlí na sáňkách nahoru Zechtalem.
Nebo vzpomínky na ženy nosící dříví, které přicházely přes Seifenberg, s nůší napříč naloženou dlouhými smrkovými větvemi, kterou si odkládaly na svá vyšlapaná a důmyslně tvarovaná sedátka, aby odtud mohly bez cizí pomoci zase zvednout svůj těžký náklad. Vzpomenout by se mělo i na pouliční muzikanty, podomní obchodníky a na mnohé cedule „Almužna jen v pátek" jako příznaky tehdejších hospodářských poměrů. Nezapomenutelný je mi z těch dnů i pohled na nehybně stojící továrny, které bylo vidět všude: rozbitá okna, záhony plné kopřiv, vrbky úzkolisté a jívy.
Hospodářský úpadek jako důsledek politické hlouposti Wilsona a Masaryka, kteří v té době vystupovali už s glorii jako neomylní učitelé demokracie – a přitom demokracii k smrti utýrali.
Mou vlastní tísnivou vzpomínkou z prvních školních let bylo téma komunistů a s ním neoddělitelně spjatá mnohatisícová vražda ve Španělsku, které předcházelo vraždění v Rusku. Pro mě nepochopitelné, protože Rusové vraždili Rusy a Španělé Španěly; obětmi byli především katoličtí kněží a řeholnice. Samo Rusko stálo tento bezpříkladný „pokrokový" experiment v letech 1917–1959 110 milionů lidí. Bohužel z tohoto druhu budování šťastné beztřídní společnosti, který ve jménu socialismu vzbuzuje iluzi, že dokáže utišit žízeň lidí po spravedlnosti, je díky rostoucí moci dodnes zasažena velká část Země.
Je těžké věřit takovým slibům štěstí, když se přes 50 let neúnavně slibuje lepší budoucnost a přitom se s lidmi a národy takto krutě a beztrestně zachází – a za darebáky se označují ti, kdo ještě mají odvahu nazývat zločin a vraždu pravým jménem.
Od té doby, o které jsem psal, jsme prošli kamenitou cestou, naše hmotná existence je dnes přehledně zajištěná. Fascinováni dnes přikládáme pohodlí a spotřebnímu zboží větší hodnotu než silám sebeprosazení v duchovních zápasech. Léta před rokem 1938, ve válce i po ní jsme obstáli, protože nás nouze vzala do kleští – tím jsme zesílili. V dnešním objetí blahobytem slábneme a je pochybné, zda dokážeme utvářet důstojnou budoucnost – ano, zda ji vůbec utvářet chceme.
Jako Andreas Kempf ve své věrnosti domovu, jako Alexandr Solženicyn se svou odvahou k pravdě a kardinál Mindszenty ve své pevnosti ve víře – museli bychom teď z vnitřních sil postavit, jako na Krudumu, věž – z žuly na pevné půdě a viditelnou zdaleka – pro naši svobodu!
Herbert Jakob
Das war mein erster politischer Unterricht. Schmerzlicher als die Jugend der Gegenwart spürten wir den unauflöslichen Zusammenhang zwischen privater Existenz und politischem Geschehen.
Ich erinnere mich noch, wie ich von der alten Frau Pimpl am Zehentplatz gepaschten Sacharin holen mußte; nicht weil wir zuviel, sondern weil wir zu wenig Zucker hatten.
Hinzukommen die Erinerungen an die Männer, die mit einem Sack Kohlen, quer durch das Fahrrad gelegt, von Grünlas oder Neusattl heimwärts schoben. Im Winter sah man sie dann, die Kohlen am Rodler das Zechtal heraufziehen.
Oder die Erinnerungen an die Holzweiber, die über den Seifenberg heraufkamen, den Buckelkorb querüber mit langen Fichtenästen beladen, an ihren ausgetretenen und sinnreich geformten Sitzen abstellten, um von dort wieder ohne fremde Hilfe ihre beschwerliche Last aufnehmen zu können. Erinnern sollte man sich dabei auch an die Straßenmusikanten, die Hausierer und an die vielen Schilder „Almosen nur Freitag" als Symptome damaliger wirtschaftlicher Verhältnisse. Unvergessen aus diesen Tagen ist mir auch der Anblick stillstehender Fabriken, die allenthalben zu sehen waren: die Fensterscheiben eingeschlagen, Saatbeete für Brennessel, Weidenröschen und Salweide.
Wirtschaftliches Versagen als Folge politischer Dummheit, von Wilson und Masaryk, die zu dieser Zeit auch schon mit Glorienschein als unfehlbare Lehrer der Demokratie auftraten und eben dabei die Demokratie zu Tode schunden.
Meine eigentlich bedrückende Erinnerung aus meinen ersten Schuljahren ist das Thema Kommunisten gewesen und damit untrennbar verbunden der vieltausendfache Mord in Spanien, dem schon das Morden in Rußland vorausgegangen ist. Für mich unverständlich, weil Russen Russen und Spanier Spanier mordeten; vor allem waren die Opfer katholische Priester und Schwestern. Rußland allein kostete dieses beispiellose fortschrittliche Experiment von 1917-1959 110 Millionen Menschen. Leider sind von dieser Art der Errichtung einer glücklichen klassenlosen Gesellschaft, die im Namen des Sozialismus die Jllusion erweckt, den Durst der Menschen nach Gerechtigkeit stillen zu können, durch die wachsende Macht bis heute schon große Teile der Erde erfaßt.
Es fällt schwer solchen Glücksverheißungen zu glauben, wenn über 50 Jahre lang unermüdlich eine bessere Zukunft versprochen wird und in dieser grausamen Weise mit Menschen und Völkern ungestraft verfahren werden darf und man jene als Schurken bezeichnet, die noch den Mut aufbringen, Verbrechen und Mord beim Namen zu nennen.
Seit dieser Zeit, über die ich geschrieben habe, sind wir einen steinigen Weg gegangen, unsere materielle Existenz ist überschaubar gesichert. Fasziniert messen wir heute der Bequemlichkeit und den Gebrauchsgütern einen größeren Wert zu, als den Selbstbehauptungskräften in den geistigen Auseinandersetzungen. Die Jahre vor 1938, im Krieg und danach haben wir bestanden, weil die Not uns in die Zange genommen hat — wir sind dadurch stärker geworden. In der gegenwärtigen Umarmung durch den Wohlstand werden wir schwach und zweifelhaft ist, ob wir so eine menschenwürdige Zukunft gestalten können, ja — ob wir sie überhaupt gestalten wollen.
Wie Andreas Kempf in seiner Treue zur Heimat, wie Alexander Solschenizyn mit seinem Mut zur Wahrheit und Kardinal Mindszenty in seiner Standfestigkeit im Glauben — müßten wir jetzt aus inneren Kräften wie am Krudum einen Turm bauen, aus Granit auf festen Boden und weithin sichtbar — für unsere Freiheit!
Herbert Jakob
„
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.