Stálo by za to Heimatbrief přečíst. Krajané zase obohatili náš Heimatbrief krásnými vzpomínkami. Kdo by nerad vzpomínal na železniční vláček? Ledaskomu ještě zní v uších jeho hvízdnutí, když měl za sebou Stöllerwald. Od Lokte po Windhof musel také překonat pěkné stoupání. Později nahradila trojvagonový vláček „Dreysine", jak se u nás tomuto dopravnímu prostředku říkalo. Idyla skončila. Ale vlak byl velmi čistým dopravním prostředkem. Ještě mi v nose utkvěla ta jemná vůně laku, která člověka obklopila, když se usadil na čistých dřevěných lavicích dvoumístných vagonů. Mnoho cestovatelů z Horního Slavkova (Schlaggenwald) nevozil dál než do Krásna (Schönwehr). Přestupování v Krásně na Karlovy Vary nebo na Mariánské Lázně bylo příliš složité. Tak se raději šlo pěšky do Töppeles nebo přes Rabensgrün dolů Goglerem do Bečova (Petschau), pokud chtěl někdo jet do Teplé (Theusing) nebo do Mariánských Lázní. Tam byl člověk přesně tak včas a nemusel snášet čekání na nádraží v Krásně. Kromě toho ušetřil peníze, kterých bylo v tehdejší době u mnohých velmi poskrovnu. V polovině 30. let pak zřídil autobusovou linku Dr. Roßmeißl (Potherr) z Krásného Údolí (Schönfeld), která vedla z Krásného Údolí přes Horní Slavkov do Karlových Varů a z Krásného Údolí dál do Mariánských Lázní. To byl sice velký pokrok, ale autobus využívali jen zámožnější občané. Pokud vím, došlo v Horním Slavkově k jedné smrtelné nehodě mezi autobusem a dítětem. Řidiči těchto kolosů museli být opravdovými virtuosy. Průjezd naším městem, s úzkou Hlavní ulicí a Novým Městem s jeho hrbolatou dlažbou, s takovým vozidlem nebyl snadný. Úzké Zechtal s bezpočtem zatáček vyžadovalo naprostou soustředěnost a velkou zručnost. Jen dobře, že se tehdy po této silnici ještě neodehrával žádný jiný provoz. Vozovka ještě nebyla vyasfaltovaná. To přišlo až později. Jako cyklista nebo chodec musel člověk pořádně polykat prach, když kolem prosvištělo motorové vozidlo. Cestář Eckel z Leßnitzgasse vůbec nestíhal zasypávat spoustu výmolů, které vyryla rychle jedoucí vozidla. Ale i na železničním tělese se bez přestání kladlo a kopalo, jen s tím rozdílem, že cestář Eckel musel sám udržovat v pořádku tuto komunikaci od Lokte po Krásné Údolí. Později mu pomáhal syn. Na kolejích ale pracovala pořádná parta silných mladých mužů. Nemohu ale posoudit, zda se po železnici z Nového Sedla (Neusattl) do Krásna přepravovalo víc nákladu a zboží, nebo zda větší část nákladní dopravy nesla silnice. Každopádně ve dvacátých letech přijelo na naše nádraží mnoho vagonů uhlí.

Ještě dnes vidím před sebou ženy, které nosily velké kovové putny plné uhlí z vagonu do skladu firmy Schenk, Potaschak a spol. Chci jen říct, jakou hodinovou mzdu dostávaly ženy — obvykle to byly 4 ženy — za vyprázdnění vagonu. Jeden nebo dva muži nakládali uhlí lopatou do putny. Dopravní pásy nebo jiná zařízení, která by tuto práci vykonávala, tehdy neexistovaly. V uhelných skladech se dalo obdivovat mnoho druhů uhlí. Velké kusy a malé drobky, lesklé — to byly takzvané „Grünlasser" — a další. Já sám jsem jako kluk musel nejednu čtvrtku (25 kg) donést domů v koši na zádech. Tehdy ještě v Horním Slavkově nejezdili žádní uhlíři od domu k domu, kteří by tento nezbytný palivo nosili do bytů. To přišlo až v době nezaměstnanosti. Ještě si někdy vzpomenu na pana Hubla (Hubl Paß), když zvedal lopatu a z hrudi mu vycházel sípavý, chrčivý dech. Díval se na nás kluky velmi nedůvěřivě, abychom si náhodou neodnesli kousek uhlí nezváženého. Mezi kolejemi jsme rychle sesbírali každou drobečku uhlí. My kluci jsme tehdy pečlivě kontrolovali všechno vyhozené, jestli by se to přece jen ještě nedalo použít. Nejeden starý valchovací hrnec nebo valcha se odnesl k cínaři panu Hanikovi, protože to všechno bylo z cínu. Pan Hanika nám za to vždycky dal slušnou cenu. Naše kapesné bylo skromné, vlastně žádné nebylo. Ale jak jsme měli slavit kirvaj, když člověk neměl nic naspořeno? Musel se prostě snažit sám něco vydělat a byl spokojený s každým halířem, který dostal za nějakou pochůzku nebo jinou výpomoc. Nebylo to jako dnes, kdy děti chodí bohatě vybaveny penězi. Naši reálkoví žáci neměli mopedy ani auta, aby jimi dojížděli do školy v Lokti. Zřídkakdy měli kolo. Není tedy divu, že jsme dodnes velmi šetrní a nedovolíme si mnohý luxus. Rádi ještě jíme naši bramborovou polévku a nedáme dopustit na vepřové s knedlíky (jakýmikoli) a se zelím. I pečené knedlíky, jak jsem slyšel, mají mnozí krajané ještě rádi.

věta pokračuje na dalším listu ⟶