Nad naší zemí táhly temné mraky. „Musíš pryč!" — znělo ze všech úst. Nejeden z nás seděl u kraje cesty, srdce plné té zprávy. Přesto nikdo nechtěl doopravdy uvěřit, že mu lze vzít domov. Těžké chvíle už jsou skoro zapomenuty, tolik věcí v našem životě je znovu nové. Našli jsme si i nový domov, přesto srdce zůstává věrné staré vlasti.

Frieda Erler (Idstein/Ts.)

Tenkrát prý k nám do kraje přišlo mnoho cizích mužů, začala vyprávět: Italové, Chorvati a Štýrsko byli na stavbu najati. Tak se i u nás na dvoře několik ubytovalo. Byli to lidé pokojní a příjemní. Rádi po své těžké denní práci ještě pomáhali na statku. Byli užiteční ve chlévě i na poli. Ale nejraději někteří dusali máslo v máselnici, protože pak dostali velký krajíc chleba s dobrým máslem a hrnek podmáslí. To pro ně bylo lahůdkou, ujišťovali všichni. Než se ovšem se stavbou dráhy vůbec mohlo začít, muselo se udělat mnoho přípravných prací. Zaměření trati, prozkoumání půdy a vše, co taková stavba vyžaduje. Trať vedla přímo naší zahradou s ovocnými stromy. Ta se tím podstatně zmenšila. Moji rodiče se proti tomu bránili, což ovšem příliš nepomohlo. Zkrátka jednoho dne byli předvoláni k notáři do Lokte (Elbogen), aby podepsali smlouvu, kterou se stvrzovalo postoupení našeho pozemku dráze. Tuto událost matka ve svém vyprávění vždy zvlášť zdůrazňovala. Vždyť kdy měl tehdejší selský lid takovou příležitost setkat se s „vysokými pány", jak se tehdy této společenské vrstvě říkalo. Když pak listina ležela na stole, rodiče zjistili, že za ovocné stromy se platí velmi málo. Proti tomu vznesli námitku. Notář jim na to řekl: „Ano, milí lidé, za to já bohužel nemohu. Je mi vás sice velmi líto, ale plním jen zadání. Přiznám vám ale za pár stromů víc, jenže mi musíte slíbit, že o tom pomlčíte." Moji rodiče se s tím museli spokojit.

Stavba dráhy pak dobře pokračovala. Mnohé mosty a tunely, které bylo nutno postavit, svědčí ještě dnes o velkém staviteľském umění dělníků. I viadukty — jak jsme jim říkali, ty impozantní mosty — se pěkně vkomponovaly do krajiny. Po dostavění dráhy skoro všichni cizí dělníci náš kraj zase opustili. Ale železnice byla tehdy velkou senzací. Jeden z tehdy v Leßnitz ubytovaných odborných dělníků — byl to zdatný zedník — však nechal v Leßnitz své srdce. Byl to otec de Santis, jak jsme mu říkali. Duší dobrý člověk. Vždy přátelský a všem ochotný pomoci. Netrvalo dlouho a oženil se, koupil si dům a k němu velké pole. To pole obdělával jen vlastníma rukama. Otec ho často prosil o pomoc při sekání trávy a žních. Když pak snídal, rádi jsme si k němu přisedli a on nám musel vyprávět o své domovině. Nevzpomínám si, že by se tam kdy vypravil zpátky. Tehdy ještě nebyly bezplatné cesty domů pro hostující dělníky. Jak mu jen zářily oči, když jsme mu zbožně naslouchali! Bude mu bylo asi tak, jako je nám dnes, když můžeme mluvit o domově. Jenže on skoro neměl krajany, se kterými by si tak mohl popovídat, jako to ještě my dokážeme — a Heimatbrief, který nás všechny dodnes spojuje.

V roce 1901, dne 7. prosince, bylo to konečně tady a přijel první vlak s funěním. Všichni obyvatelé obce byli na nohou, aby obdivovali ten div. Vždyť mnoho lidí ještě nikdy železnici nevidělo, ačkoli Puschderater dráha z Chebu do Prahy jezdila už mnoho let. Přes náš postoupený pozemek jel docela pomalu a s velkým funěním, protože tam musel zdolat největší stoupání. Přijížděl s třemi vagónky. Dva osobní vozy a jeden nákladní táhla za sebou malá lokomotiva. Funění lokomotivy znělo, jako by pořád vybízela: „Boum schöibst recht viel, Boum schöibst recht viel." Po zdolání tohoto úseku se pak ozývalo na obě strany: „'s göiht schu wieder, 's gäiht schu wieder." Nás děti to vždy bavilo, když jsme slyšely přijíždět vlak. Utíkaly jsme, ať jsme byly kdekoli, k naší zahradní brance a volaly z plna hrdla: „Schlogowoler Dreiwacherlzug." Prohnal se kolem nás se sykotem a u Windhofu pak zmizel. Odtamtud to už měl lehčí.

Od jara do podzimu jezdil vlak kolem naší vesnice. Ale když přišla zima, a ta tehdy přinášela velmi mnoho sněhu, tak se vláček prostě zasekl. Velké sněhové návěje mu bránily v cestě. Ozývaly se hlasité, děsivé hvizdy. Bylo to ráno, kdy první vlak uvízl. Můj otec a čeledín museli ven z postele a s mnoha dalšími pomocníky vlak ze sněhové závěje vyprošťovat lopatami. Později se pak stavěly takzvané sněhové zábrany. Ale i přesto ho bylo často třeba osvobozovat z návějí.

Ale jednou byl zastaven i v létě na volné trati. Byl to krásný, slunečný pozdně letní den. Matka a já jsme pracovaly na dvorním poli. Rinkes Walter — ve vsi mu říkali Riesn Walter — byl tehdy ještě docela malý klučina a musel hlídat dobytek na louce nedaleko železničního tělesa. Zpočátku byl docela spokojený. Ale časem se mu to zdálo přece jen nudné. Najednou začal ze všech sil křičet: „Mutter, ich höit nimmer! Mutter ich höit nimmer!" (Matko, už to nevydržím!) Dělaly jsme, jako bychom to neslyšely. Ale když pak dlouho zůstalo úplné ticho, matka usoudila, že se po něm musí přece jen podívat, protože vlak měl už brzy přijet. Vyšla na návrší, aby po chlapci vyhlédla. Vtom na mě zavolala celá vyděšená: „Pojď rychle, dobytek je na kolejích!" Utíkaly jsme, co nám nohy stačily. A vlak už přijížděl. Hvízdání a syčení nám šlo skrz kosti. Většina zvířat v panice opustila koleje. Ale naše nejstarší kráva, Lore — vidím to ještě dnes — kráčela klidně dál po kolejích. Nedala se přimět, aby je opustila. Vlak musel zastavit. Nakonec jsme ji přece jen odklidily. Náhle zvedla ocas k nebi, rozhodila starýma nohama na všechny strany a odklusala pryč. Vlakvedoucí na nás ze své výšky spustil a prohlásil, že nás musí nahlásit, protože musel zastavit na volné trati. Že to musí uvést do hlášení.

Na to matka řekla: „Milý pane vlakvedoucí! Můj hoch mi utekl. My jsme přece hned běžely, jakmile jsme viděly, že dobytek stojí na náspu. Já přece nemůžu za to, že moje nohy neumí běhat tak rychle jako vy jedete s tou lokomotivou. Nemáme na sobě ani suchou nit. Když nás nahlásíte, tak už naši muži v zimě nepůjdou vlak vyhrabávat ze sněhu. Pak vám tam ten vlak může stát klidně do soudného dne!" Vlakvedoucí se na to matčino vzletné kázání rozesmál od ucha k uchu a pomalu odjel dál. Rodiče dlouho čekali na trestní příkaz. Ale žádný nikdy nepřišel. Matka po delší době řekla: To je přece jen muž se srdcem.

Když jsme pak často cestou z pole domů potkávaly Tříkolečkový vláček, vlakvedoucí se na nás smál a žertem nám hrozil prstem.

Dnes už je tato idyla asi minulostí a po této trati už žádný Tříkolečkový vláček nepojede.