⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Ale zpět ke slavnosti. Konečně se s elánem, švihem a dechovou hudbou vydal průvod vesnicí. Na krajnici stálo jen málo diváků. Většina se už shromáždila na slavnostní louce u „Untern Wetzstua" a zajistila si místečko. Když jsme tam dorazily, začal pro nás děti vrchol dne. Pan Koschek zavedl své hůlkové děti doprostřed louky a seskupil je kolem sebe do kruhu. Protože byl stále ještě ve svém černém fraku, ale slunce nemilosrdně pálilo na celou scénu, stékaly ubohému muži skutečné potůčky potu z čela přes tvář a dál za sněhobílý límec. Přesto statečně dirigoval naši taneční akrobacii a jen občas trochu sebou trhl, když jsme se k němu se svými hůlkami přiblížily příliš blízko. Vrcholem naší produkce byla pyramida, kterou chlapci postavili sice s roztřesenými koleny, ale přece jen s pevností. My děvčata jsme je značně rušila, když jsme jako malé čarodějnice pobíhaly se svými hůlkami kolem stavby. Pan Koschek si oddechl, protože naše číslo přes všechna nebezpečí skončilo šťastně, takže mohl dát startovní znamení ke skákání v pytlích. Vlezly jsme do bramborových pytlů a víceméně se kutálely k cíli. K uklidnění našich rozohněných myslí byl mezi všechny děti rozdělen nádherný krémový dort, který byl vlastně určen vítězi. Tak jsme stály u kávového stánku, kde moje teta se čtyřmi přítelkyněmi vykonávala svou činnost, a divoce jsme se překřikovaly. Brzy nás také odehnali. Tak jsem se odplížila k samaritánskému stanu, kde pan Weinhart a slečna Fechterová (porodní asistentka) ošetřovali na nosítkách ležící „pivní mrtvolu". Tu jsem pocítila, že jsem vlastně taky úplně vyčerpaná.

Jak jsem se dostala domů k babičce, už nevím, protože slavnost byla opravdu dost namáhavá — ale nádherná!

Da Schlaçowohler Drawacherlzůç

Napsala Anna Kempf, Lettgenbrunn

Když na podzim dny kratly a noci se prodlužovaly a když se pak přihlásila zima s bouří a sněhem, bylo u nás v staré selské jizbě při petrolejce tak útulno a teplo, protože velká zděná pec šířila to teplo rovnoměrně po celé místnosti. A když ještě předly kolovraty matky a sestry, cítila jsem se ve svém domově naprosto v bezpečí. Loket za loktem doma tkaného plátna z předené lněné příze tak moje milé v té truchlivé roční době s pílí vyráběly. Surové plátno se pak na jaře odváželo do Krásna (Schönfeld) k velkoobchodníkovi, který je posílal dál do továren.

Tenkrát bylo v Krásně ještě mnoho tkalců plátna a hlavně ševců. Schönfeldští ševci byli známí široko daleko. Každou sobotu se pak kolovraty odložily stranou a do pondělí se jich nikdo nedotkl. Sobota patřila úklidu domu, nákupům v Horním Slavkově (Schlaggenwald) a ostatním pracím, které se nahromadily. V neděli pak moje matka sedávala odpočívajíc na kamnovci a měla ruce v klíně. Byla jsem tehdy velmi malá, totiž věkem ještě dítě, a byla jsem stále u ní. Byla jsem opravdové poslední hnízdečko, takzvaný pozdní přírůstek. Sestra byla o 13 let starší a bratr dokonce o 16 let starší než já. Když si matka sedla na lavici, rychle jsem odběhla, přinesla stoličku, sedla si jí k nohám a prosila tak dlouho, až mi matka něco vyprávěla. Tak mi jednou vyprávěla o stavbě dráhy, která byla vedena kolem naší obce směrem na Schönwehr.

věta pokračuje na dalším listu ⟶