Hasičský krajský den ve Gfellu

[obr] Gfellští hasiči s velitelem Franzem Weinhartem

Dne 22. července 1934 zažil Gfell pozoruhodnou slavnost.

Slavil se hasičský krajský den (Feuerwehrgautag) pod vedením tehdejšího předsedy hasičů Franze Weinharta (Weinhart-Schuster).

Moje vzpomínky na tuto slavnost sahají do dětských let, takže nedokážu podat chronologickou zprávu, ale jen záblesky z tehdejšího dětského pohledu.

Moje babička shromáždila na prázdniny svá vnoučata a oznámila jim, že za pár týdnů bude místní hasičský sbor slavit velkou slavnost, na kterou přijedou jako hosté i hasiči z okolí. Všichni Gfellané prý byli vyzváni, aby vložili své síly a schopnosti do důstojné a krásné podoby slavnostního dne. Moje teta Maria, která byla Gfellankou tělem i duší a přijela z Chemnitz, podporovala babičku v úsilí, abychom i my děti museli přiložit ruku k dílu, i když jsme byli vlastně jen prázdninoví hosté. Babička s tetou tím ale otevíraly dveře, které byly už dokořán, protože jsme byli touto výzvou nadšeni.

Odpovědní za pořádání slavnosti si skutečně nemohli stěžovat na nedostatek ochoty Gfellanů. Celou vesnicí zmocnila se horečka pilnosti, zatímco slunce žhavě pálilo nad střechami. Přes horko a polní práce nebyl večer nikdo tak unavený, aby se nechtěl podílet na zdaru hasičského krajského dne.

Už nevím, jak se stalo, že jsem byla přidělena ke sboru zpěváků. Scházeli jsme se po večerech u „Gräfn-Bauera", kde ve světnici stálo piano, na které hrál sám pan Gräf jako hudební doprovod. Vedení měl pan Koschek, který jako penzionovaný lázeňský hudebník bydlel v půvabném domku v Tepelském údolí. Přicházel zvlášť nahoru do vesnice, aby se sborem nastudoval Beethovenovu hymnu „Die Himmel rühmen" (Nebesa hlásají). Já jsem drzou dětskou pusou vždy znovu naznačovala, že se už druhým rokem učím hrát na klavír. Z toho se usoudilo, že bych tedy měla umět i zpívat, což ale nikdy nebyla pravda. Pan Koschek mě zařadil mezi zvonivě čisté hlásky. Tak jsem tam stála s horečnatě rozpálenými tvářemi a nechtěla se ztrapnit. Skutečně se mi podařilo nezpůsobit žádný nepříjemný rozruch, neboť jsem otvírala rty beze zvuku, a tak jsem ani nemohla zpívat falešně. Buď mě pan Koschek snášel jako němý přívěsek, nebo si toho skutečně nevšiml. Nikdy jsem se to nedozvěděla.

Moje druhé zapojení do hasičského krajského dne spočívalo ve společném vystoupení se stejně starými děvčaty a chlapci. I zde se angažoval pan Koschek a nastudoval s námi veselou etudu z taneční gymnastiky a akrobacie. Za to jsme k naší největší radosti dostaly krásné, hoblované, metr dlouhé hůlky. Pan Koschek musel být idealista, neboť jeho trpělivost s námi byla téměř bezmezná, zatímco po jeho tváři stékaly krůpěje potu.

Nádherné hůlky nás samozřejmě sváděly k tomu, abychom je zkoušely jako bojové zbraně, proto jsme je po cvičných hodinách vždy musely znovu odevzdat. Jinak jsme to ale braly velmi vážně. Na okraji našeho čilého ruchu jsme slýchaly, jak čestné dámy mluví o svých slavnostních šatech, ale to nás tehdy ještě příliš nezajímalo.

[obr] Gfellské děti při svých vystoupeních s hůlkami

věta pokračuje na dalším listu ⟶