Když duše zvonů putují do Říma...
Tam, kde kdysi leželo milé vesnice na úbočí kopce, vane teď zase vlahý jarní vítr pučícím větvovím starých stromů a křovím, které bují na zbytcích zdí. Sluneční paprsky po dlouhé zimě hřejí zemi, na níž jsem prožila nejkrásnější a nejšťastnější dny svého dětství a kterou si po celý život budu opatrovat jako vzácnou vzpomínku.
Bylo to jednou na Zelený čtvrtek ráno. Seděla jsem na špalku vedle babiččiny hranice dřeva a mžourala do jasného světla vycházejícího jarního dne. Ve vzduchu byla cítit čerstvá vůně země, stoupající z brázd. Z vesnické kovárny se daleko rozléhaly rány kladiva na kovadlinu. Ptáci zpívali a švitořili plni chuti a radosti. Na kvetoucích kočičkách bzučely první včely. Slepice horlivě a s vážností hrabaly v čerstvém hnoji, občas se rozkdákaly a klovaly do sebe navzájem špičatým zobákem. Pak je kohout rozehnal a prudce zamával křídly. U latěného plotu ležel dobromyslný bernardýn, který vždy trpělivě snášel naše dětské zlobivosti, a s požitkem protahoval údy. Na kůlech byly k oschnutí obrácené dnem vzhůru dvě nebo tři konve na mléko. Kočka se protahovala pod dveřmi domu a spokojeně příla. Z holubníku vyletěli spěšně holubi, brzy se zase vrátili a s hrdličím vrkáním se posadili na hřeben střechy. Dicklová (sousedka) měla z oken vyvěšené červené a pruhované peřiny. V síni starobylá Liesl drhla velké schodové kameny a řinčela plechovým kbelíkem. Moje babička na prostranství před domečkem, v němž bydlela, zametala chrastí a slámu.
Těšila jsem se na Velikonoce a čekala, až babička konečně začne péct velikonoční bochánky a barvit vajíčka.
Tu zazněl jasně a čistě zvonek z věžičky na kovárně. Babička téměř v tu chvíli zvolala: „Rychle, Moidalko, běž k potůčku a umyj si tam své pihy, dokud odcházejí!"
Rozběhla jsem se. Ale zlobiví kluci, kteří si hráli u strouhy, věděli, jak moc dívka touží po kráse a jak moc doufá v léčivou moc. Uličníci si dělali potěšení z toho, že mě nepustí k potoku. Postavili se přede mnou do širokého šiku a chtěli mi tak znemožnit jakýkoli přístup k vodě. Slyšela jsem za sebou babičku křičet: „Rychle, než zvony přestanou zvonit!" S lstí se mi skutečně podařilo trochu rozházet řadu svých protivníků, najít mezeru a dostat se k potoku. Chvatně jsem se sklonila a umyla si obličej. Vtom už dozněl i poslední tón zvonu. Přešťastná jsem běžela domů k babičce a vyprávěla jí, že se mi navzdory všem překážkám podařilo splnit její radu. Radovala se se mnou a pak mi vysvětlila, že tento zvyk lze provádět jen na Zelený čtvrtek, kdy s posledním vyzváněním putují duše zvonů do Říma. Musela jsem teď pevně věřit v úspěch. Až do poledne, kdy vesnicí procházeli chlapci s řehtačkami, jsem se dívala do zrcadla nejméně desetkrát, abych zjistila, zda už pihy nezmizely – aspoň některé.
Mezi nadějí a obavami čas plynul, a když se na Bílou sobotu duše zvonů vrátily z Říma a jasné zvonění se opět rozeznělo nad vesnicí, pochopila jsem, že babiččina láskyplná rada i veškerá moje snaha byly marné. A nejen to, měla jsem dokonce dojem, že jarní slunce k těm už existujícím ještě přimalovalo nějaké nové pihy. Babička tušila, jak moc jsem musela být zklamaná, a proto mě utěšovala příslibem, že mi opatří úplně spolehlivý bělicí prostředek.
Wenn die Glockenseelen nach Rom wandern . . .
Dort, wo einst das liebe Dorf am Berghang lag, weht jetzt wieder der laue Frühlingswind durch das knospende Geäst der alten Bäume und durch das Gestrüpp, das über Mauerresten wuchert. Die Sonnenstrahlen erwärmen nach einem langen Winter die Erde, auf der ich die schönsten und glücklichsten Tage meiner Kindheit verbrachte, und die ich als kostbare Erinnerung mein Leben lang hüten werde.
Es war an einem Gründonnerstagmorgen. Ich saß auf dem Hackstock neben Großmutters Holzstoß und blinzelte in das helle Licht des aufgehenden Frühlingstages. In der Luft lag der frische Erdgeruch, der aus den Ackerfurchen dampfte. Von der Dorfschmiede hallte weithin der Hammerschlag, der auf den Amboß fiel. Die Vögel sangen und zwitscherten voll Lust und voll Freude. An den blühenden Palmkatzerln summten die ersten Bienen. Die Hühner scharrten wichtig und voll Eifer im frischen Mist, manchmal gackerten sie wild durcheinander und hackten sich gegenseitig mit dem spitzen Schnabel. Dann scheuchte sie der Hahn und schlug heftig mit seinen Flügeln. Am Lattenzaun lag der gutmütige Bernhardiner, der unsere Kinderbosheiten immer geduldig ertrug, und dehnte voll Behaglichkeit seine Glieder. Über Staketen waren zwei oder drei Milchkannen zum Trocknen gestülpt. Die Katze räkelte sich unter der Haustür und schnurrte zufrieden. Aus dem Schlag flatterten eilig die Tauben, kamen bald wieder und setzten sich gurrend auf den Dachfirst. Die Dicklmutter hatte rote und gestreifte Inlettbetten aus den Fenstern gehängt. Im Hausgang scheuerte die alte Liesl die großen Trittsteine und schepperte mit ihrem Blecheimer. Meine Großmutter fegte auf dem Vorplatz zu dem Häuschen, in dem sie wohnte, Reisig und Stroh zusammen.
Ich freute mich auf das Osterfest und wartete darauf, daß die Großmutter endlich mit dem Backen der Osterlaibln und dem Färben der Ostereier beginnen würde.
Da erklang hell und klar das Glöckerl vom Turm auf der Schmiede. Die Großmutter rief fast im selben Augenblick: „Schnell, Moidalerl, laff zan Bacherl und wasch da deina Summaspriesla, doa gänga se weg!"
Ich begann zu laufen. Aber die bösen Buben, die am Graben spielten, wußten, wie sehr ein Mädchen nach Schönheit trachtet und wie sehr sie auf heilende Kräfte hofft. Die Schlingel machten sich ein Vergnügen daraus, mich nicht an den Bach zu lassen. In breiter Front stellten sie sich auf und wollten mir auf solche Weise jeden Zugang zum Wasser unmöglich machen. Ich hörte hinter mir die Großmutter schreien: „Schnell, bevor d'Glocken za schlogn aufhörn!" Mit List gelang es mir tatsächlich, die Reihe meiner Widersacher ein wenig durcheinander zu bringen, eine undichte Stelle auszumachen und an den Bach zu gelangen. Hastig beugte ich mich darüber und wusch mein Gesicht. Da verklang auch schon der letzte Glockenton. Überglücklich rannte ich heim zu meiner Großmutter und erzählte ihr, daß es mir trotz aller Widerstände gelungen sei, ihren Rat zu befolgen. Sie freute sich mit mir und erklärte mir sodann, daß man diesen Brauch nur am Gründonnerstag ausüben könne, wenn mit dem letzten Geläut die Seelen der Glocken nach Rom wandern würden. Ich müßte nun ganz fest an einen Erfolg glauben. Bis zur Mittagsstunde, als die Ratschenbuben durch das Dorf zogen, hatte ich mindestens zehnmal in den Spiegel gesehen, um zu prüfen, ob nicht schon die Sommersprossen verschwunden wären — wenigstens einige.
Zwischen Hoffen und Bangen verging die Zeit, und als am Karsamstag die Glockenseelen aus Rom zurückkehrten, und das helle Läuten wieder über das Dorf klang, hatte ich eingesehen, daß Großmutter liebevoller Rat und meine ganze Mühe vergeblich gewesen waren. Nicht nur das, ich gewann sogar den Eindruck, als ob die Frühlingssonne zu den schon vorhandenen noch eine Anzahl neuer Sommersprossen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.