Když duše zvonů putují do Říma...

Tam, kde kdysi leželo milé vesnice na úbočí kopce, vane teď zase vlahý jarní vítr pučícím větvovím starých stromů a křovím, které bují na zbytcích zdí. Sluneční paprsky po dlouhé zimě hřejí zemi, na níž jsem prožila nejkrásnější a nejšťastnější dny svého dětství a kterou si po celý život budu opatrovat jako vzácnou vzpomínku.

Bylo to jednou na Zelený čtvrtek ráno. Seděla jsem na špalku vedle babiččiny hranice dřeva a mžourala do jasného světla vycházejícího jarního dne. Ve vzduchu byla cítit čerstvá vůně země, stoupající z brázd. Z vesnické kovárny se daleko rozléhaly rány kladiva na kovadlinu. Ptáci zpívali a švitořili plni chuti a radosti. Na kvetoucích kočičkách bzučely první včely. Slepice horlivě a s vážností hrabaly v čerstvém hnoji, občas se rozkdákaly a klovaly do sebe navzájem špičatým zobákem. Pak je kohout rozehnal a prudce zamával křídly. U latěného plotu ležel dobromyslný bernardýn, který vždy trpělivě snášel naše dětské zlobivosti, a s požitkem protahoval údy. Na kůlech byly k oschnutí obrácené dnem vzhůru dvě nebo tři konve na mléko. Kočka se protahovala pod dveřmi domu a spokojeně příla. Z holubníku vyletěli spěšně holubi, brzy se zase vrátili a s hrdličím vrkáním se posadili na hřeben střechy. Dicklová (sousedka) měla z oken vyvěšené červené a pruhované peřiny. V síni starobylá Liesl drhla velké schodové kameny a řinčela plechovým kbelíkem. Moje babička na prostranství před domečkem, v němž bydlela, zametala chrastí a slámu.

Těšila jsem se na Velikonoce a čekala, až babička konečně začne péct velikonoční bochánky a barvit vajíčka.

Tu zazněl jasně a čistě zvonek z věžičky na kovárně. Babička téměř v tu chvíli zvolala: „Rychle, Moidalko, běž k potůčku a umyj si tam své pihy, dokud odcházejí!"

Rozběhla jsem se. Ale zlobiví kluci, kteří si hráli u strouhy, věděli, jak moc dívka touží po kráse a jak moc doufá v léčivou moc. Uličníci si dělali potěšení z toho, že mě nepustí k potoku. Postavili se přede mnou do širokého šiku a chtěli mi tak znemožnit jakýkoli přístup k vodě. Slyšela jsem za sebou babičku křičet: „Rychle, než zvony přestanou zvonit!" S lstí se mi skutečně podařilo trochu rozházet řadu svých protivníků, najít mezeru a dostat se k potoku. Chvatně jsem se sklonila a umyla si obličej. Vtom už dozněl i poslední tón zvonu. Přešťastná jsem běžela domů k babičce a vyprávěla jí, že se mi navzdory všem překážkám podařilo splnit její radu. Radovala se se mnou a pak mi vysvětlila, že tento zvyk lze provádět jen na Zelený čtvrtek, kdy s posledním vyzváněním putují duše zvonů do Říma. Musela jsem teď pevně věřit v úspěch. Až do poledne, kdy vesnicí procházeli chlapci s řehtačkami, jsem se dívala do zrcadla nejméně desetkrát, abych zjistila, zda už pihy nezmizely – aspoň některé.

Mezi nadějí a obavami čas plynul, a když se na Bílou sobotu duše zvonů vrátily z Říma a jasné zvonění se opět rozeznělo nad vesnicí, pochopila jsem, že babiččina láskyplná rada i veškerá moje snaha byly marné. A nejen to, měla jsem dokonce dojem, že jarní slunce k těm už existujícím ještě přimalovalo nějaké nové pihy. Babička tušila, jak moc jsem musela být zklamaná, a proto mě utěšovala příslibem, že mi opatří úplně spolehlivý bělicí prostředek.

věta pokračuje na dalším listu ⟶