⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Nyní leží u OSN pamětní spis o nás Němcích ze sudetské oblasti. Protože jsme ale národ mírumilovný, sotva budou zástupci zemí v tomto grémiu s věcí spěchat, pokud jí vůbec budou věnovat pozornost. Co znamená vyhnání 3 milionů Němců z jejich sídelní oblasti proti radikálním Palestincům, kteří sice nějaké území obývali, ale nemohou se vykázat žádným svébytným kulturním přínosem? Ví snad někdo o tom, že by tam vznikly nějaké vynálezy, objevy nebo velcí myslitelé a básníci? Prý je tam na náměstích a v ulicích spousta pohádkářů, ale i mnoho „teroristů", jak jsme mohli vidět na vlastní oči. Se stoupenci násilí jedná celá světová politika, ale s nenásilnými se jednat nemusí. Podařilo by se dnes nějakému Gándhímu hladovkou samotnou vydobýt svobodu pro svůj lid? Ale kde je dnes svoboda indického lidu? Co se tam vlastně zlepšilo? Zůstaňme však u nás. Buďme vděční, když mír vydrží ještě dost dlouho, když si my ještě trochu užijeme plodů své práce, když nám starším zůstanou zajištěné důchody, mladým lidem bude umožněna dovolená v dalekých zemích a budou ušetřeni nezaměstnanosti. Hospodářská a světová situace je v současnosti napjatá. Doufejme, že se ten temný mrak nad naším národem brzy rozplyne a budeme moci být opět důvěřivější.

Dne 22. ledna 1976 proběhla ve večerním zpravodajství televizní diskuse o podání ohledně vyhnání. Účastníky byli ministerský ředitel Klotz za SPD, poslanec Schmid za F.D.P. a poslanci Spolkového sněmu Dr. Walter Becher a Czaja, oba za CSU a CDU. Všichni jsou uprchlíci. Klotz je Chebák, Schmid pochází – jak předpokládám – z východní zóny, ze Saska. Mezi Czajou a Becherem na jedné straně a ostatními diskutéry na straně druhé panovaly zcela zásadní rozpory v pohledu na existenci uprchlíků. Zatímco Becher a Czaja se zastávali práva na domovinu, Klotz řekl, že on už tuto domovinu nepotřebuje, a proto je podle něj i spis vyhnanců určený OSN zbytečný a jen zatěžuje vztahy mezi Východem a Západem. Tak se na to samozřejmě dá dívat také. Na otázku, „zda to tak vidí i spolková vláda", se Klotz vyhnul odpovědi. Na námitku, že tuto rezoluci podepsali 4 ministerští předsedové ve Spolkové republice a shledali ji dobrou a že ji podpořili 2 spolkoví kancléři, Klotz nevěděl, co odpovědět. Zástupce F.D.P. Schmid pouze poukazoval na to, kolik dobrého Spolková republika uprchlíkům prokázala. Prý už bylo pro uprchlíky vynaloženo 90 miliard.

Nu, z těch 90 miliard si mezitím stát ukrojil pěkný kus zpátky. Za 30 let pilnost vyhnanců podstatně přispěla k výstavbě tohoto Německa. Ještě jsme nezapomněli na hladová léta od roku 1946 až do prvních let padesátých. Potraviny byly ještě dlouho na příděl a výdělek stačil sotva na pokrytí toho nejnutnějšího. O bytových poměrech ani nemluvě. Kdo tehdy chtěl mít potravinové lístky, musel prokázat zaměstnání. Byli to tedy především vyhnanci, kdo musel přijmout jakoukoli práci, nechtěli-li zahynout. Tím ale zároveň začala obnova Spolkové republiky. Kolik z nás tehdy putovalo se sotva postradatelnými cennostmi na vesnice, aby je vyměnili za něco k jídlu. Vlastníci půdy tehdy nouzi neznali. Ještě dnes vidím vlaky, na nichž se lidé jako hrozny drželi, aby za poslední košili nebo plátno donesli domů alespoň trochu výměnného zboží. Dnes se zemědělství už desítky let dotuje a nemluví se o tom, kolik miliard nás to stojí. Vyhnancům se však stále znovu připomíná, jaké výkony se pro ně přinášejí. Kdo je dnes zase hlavním příjemcem státních a obecních peněz? Jen ti, kdo tehdy nehnuli ani prstem pro obnovu; neboť měl-li kdo krávu v chlévě, byla situace s obživou zajištěná a měl doklad, že doma vykonává nějakou činnost. Nemusel tedy pomáhat jinde odklízet trosky a sutiny. Dnes to vypadá jinak. Zemědělský podnik se zavřel a lidé si našli práci poblíž bydliště. Protože se nic nenaučili, stali se nezaměstnanými. Když dosáhli důchodového věku, dostávají důchod. Tak snadné je to u jiných vrstev obyvatelstva, jak se dostat ke svému podílu na takzvaném národním majetku. Jak by asi vypadala Spolková republika, kdyby těch 10 milionů uprchlíků jen protestovalo a nepracovalo. Svou pílí a šetrností podpořili obnovu. Těch 10 milionů vyhnanců představovalo v celém národě značnou pracující masu. Bez nich by hospodářský zázrak nebyl možný. Vyhnanci i vybombardovaní museli přiložit ruku k dílu, chtěli-li tehdy přežít.

věta pokračuje na dalším listu ⟶