⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Nyní leží u OSN pamětní spis o nás Němcích ze sudetské oblasti. Protože jsme ale národ mírumilovný, sotva budou zástupci zemí v tomto grémiu s věcí spěchat, pokud jí vůbec budou věnovat pozornost. Co znamená vyhnání 3 milionů Němců z jejich sídelní oblasti proti radikálním Palestincům, kteří sice nějaké území obývali, ale nemohou se vykázat žádným svébytným kulturním přínosem? Ví snad někdo o tom, že by tam vznikly nějaké vynálezy, objevy nebo velcí myslitelé a básníci? Prý je tam na náměstích a v ulicích spousta pohádkářů, ale i mnoho „teroristů", jak jsme mohli vidět na vlastní oči. Se stoupenci násilí jedná celá světová politika, ale s nenásilnými se jednat nemusí. Podařilo by se dnes nějakému Gándhímu hladovkou samotnou vydobýt svobodu pro svůj lid? Ale kde je dnes svoboda indického lidu? Co se tam vlastně zlepšilo? Zůstaňme však u nás. Buďme vděční, když mír vydrží ještě dost dlouho, když si my ještě trochu užijeme plodů své práce, když nám starším zůstanou zajištěné důchody, mladým lidem bude umožněna dovolená v dalekých zemích a budou ušetřeni nezaměstnanosti. Hospodářská a světová situace je v současnosti napjatá. Doufejme, že se ten temný mrak nad naším národem brzy rozplyne a budeme moci být opět důvěřivější.
Dne 22. ledna 1976 proběhla ve večerním zpravodajství televizní diskuse o podání ohledně vyhnání. Účastníky byli ministerský ředitel Klotz za SPD, poslanec Schmid za F.D.P. a poslanci Spolkového sněmu Dr. Walter Becher a Czaja, oba za CSU a CDU. Všichni jsou uprchlíci. Klotz je Chebák, Schmid pochází – jak předpokládám – z východní zóny, ze Saska. Mezi Czajou a Becherem na jedné straně a ostatními diskutéry na straně druhé panovaly zcela zásadní rozpory v pohledu na existenci uprchlíků. Zatímco Becher a Czaja se zastávali práva na domovinu, Klotz řekl, že on už tuto domovinu nepotřebuje, a proto je podle něj i spis vyhnanců určený OSN zbytečný a jen zatěžuje vztahy mezi Východem a Západem. Tak se na to samozřejmě dá dívat také. Na otázku, „zda to tak vidí i spolková vláda", se Klotz vyhnul odpovědi. Na námitku, že tuto rezoluci podepsali 4 ministerští předsedové ve Spolkové republice a shledali ji dobrou a že ji podpořili 2 spolkoví kancléři, Klotz nevěděl, co odpovědět. Zástupce F.D.P. Schmid pouze poukazoval na to, kolik dobrého Spolková republika uprchlíkům prokázala. Prý už bylo pro uprchlíky vynaloženo 90 miliard.
Nu, z těch 90 miliard si mezitím stát ukrojil pěkný kus zpátky. Za 30 let pilnost vyhnanců podstatně přispěla k výstavbě tohoto Německa. Ještě jsme nezapomněli na hladová léta od roku 1946 až do prvních let padesátých. Potraviny byly ještě dlouho na příděl a výdělek stačil sotva na pokrytí toho nejnutnějšího. O bytových poměrech ani nemluvě. Kdo tehdy chtěl mít potravinové lístky, musel prokázat zaměstnání. Byli to tedy především vyhnanci, kdo musel přijmout jakoukoli práci, nechtěli-li zahynout. Tím ale zároveň začala obnova Spolkové republiky. Kolik z nás tehdy putovalo se sotva postradatelnými cennostmi na vesnice, aby je vyměnili za něco k jídlu. Vlastníci půdy tehdy nouzi neznali. Ještě dnes vidím vlaky, na nichž se lidé jako hrozny drželi, aby za poslední košili nebo plátno donesli domů alespoň trochu výměnného zboží. Dnes se zemědělství už desítky let dotuje a nemluví se o tom, kolik miliard nás to stojí. Vyhnancům se však stále znovu připomíná, jaké výkony se pro ně přinášejí. Kdo je dnes zase hlavním příjemcem státních a obecních peněz? Jen ti, kdo tehdy nehnuli ani prstem pro obnovu; neboť měl-li kdo krávu v chlévě, byla situace s obživou zajištěná a měl doklad, že doma vykonává nějakou činnost. Nemusel tedy pomáhat jinde odklízet trosky a sutiny. Dnes to vypadá jinak. Zemědělský podnik se zavřel a lidé si našli práci poblíž bydliště. Protože se nic nenaučili, stali se nezaměstnanými. Když dosáhli důchodového věku, dostávají důchod. Tak snadné je to u jiných vrstev obyvatelstva, jak se dostat ke svému podílu na takzvaném národním majetku. Jak by asi vypadala Spolková republika, kdyby těch 10 milionů uprchlíků jen protestovalo a nepracovalo. Svou pílí a šetrností podpořili obnovu. Těch 10 milionů vyhnanců představovalo v celém národě značnou pracující masu. Bez nich by hospodářský zázrak nebyl možný. Vyhnanci i vybombardovaní museli přiložit ruku k dílu, chtěli-li tehdy přežít.
haben damals Fürsten und die Kirche die Menschheit drangsaliert, aber sie haben noch „Kultur" bewiesen, was uns heute noch zur Bewunderung anregt. Ob sich das zwanzigste Jahrhundert einmal damit auszeichnen kann? Ich bezweifle es. Denn Stacheldraht und Mauern haben keinen historischen Wert. Allerdings ist die Technik ausgenommen. Vielleicht gelingt es ihr einen anderen Stern ausfindig zu machen, zu dem man freiwillig auswandern kann. Ob sich dort aber eine Ideallösung finden würde, die den Frieden des Menschen dienlich wäre?
Nun liegt bei der UNO die Gedenkschrift über uns Deutsche aus dem Sudetengebiet vor. Da wir aber ein friedliches Völkchen sind, dürften es die Vertreter der Länder in diesem Gremium nicht sehr eilig haben, wenn überhaupt sie dieser Sache ihre Aufmerksamkeit schenken. Was bedeutet schon die Austreibung von 3 Millionen Deutschen aus ihrem Siedlungsraum, gegen die radikalen Palästinenser, die zwar ein Gebiet bewohnten aber eine eigenständige Kulturleistung nicht vorweisen können. Oder weiß jemand, daß es dort Erfindungen, Entdeckungen oder große Denker und Dichter gegeben hat? Ich ließ mir sagen, es gäbe dort sehr viele Märchenerzähler auf den Plätzen und Straßen, aber viele „Terroristen", was man ja erleben konnte. Mit Leuten der Gewalt verhandelt die gesamte Weltpolitik, mit Gewaltlosen jedoch braucht man nicht zu verhandeln. Ob es heute einem Ghandi gelingen würde mit Hungerstreik allein seinem Volke die Freiheit zu erringen? Aber wo ist die Freiheit des indischen Volkes heute? Was hat sich dort gebessert. Doch bleiben wir in unserer Nähe. Sind wir dankbar, wenn der Friede noch recht lange erhalten bleibt, wir die Früchte unseres Wirkens noch etwas genießen können, uns älteren die Renten gesichert bleiben, den jungen Leuten der Urlaub in ferne Länder möglich ist und sie von Arbeitslosigkeit verschont werden. Die Wirtschafts- und Weltlage ist zur Zeit gespannt. Hoffen wir, daß diese düstere Wolke sich bald über unserem Volke auflöst und wir wieder zuversichtlicher sein können.
Am 22. Januar 1976 gab es in der Abendschau eine Fernsehdiskussion über die Eingabe der Vertreibungen. Teilnehmer waren Minister.-Dir. Klotz von der SPD, Abgeordn. Schmid von der F.D.P., und die Bundestagsabgeordneten Dr. Walter Becher und Czaja, beide CSU und CDU. Alle sind sie Flüchtlinge. Klotz ist Egerländer, Schmid stammt aus der Ostzone-Sachsen — nehme ich an. Zwischen Czaja und Becher hatten die anderen Kontrahenten ganz erhebliche Meinungsunterschiede über das Flüchtlingsdasein. Während Becher und Czaja für das Recht auf Heimat plädierten, meinte Klotz, er brauche diese Heimat nicht mehr, deshalb sei auch die Schrift der Vertriebenen an die UNO unnötig und belaste nur die Ost-West-Beziehungen. So kann man es natürlich auch sehen. Auf die Frage: „Ob das auch die Bundesregierung so sehe", wich Klotz aus. Auf den Vorhalt, daß diese Resolution von 4 Ministerpräsidenten in der Bundesrepublik unterzeichnet und für gut befunden wurde und 2 Bundeskanzler sie befürwortet haben, wußte Klotz nichts zu sagen. F.D.P.-Schmid zeigte nur auf, wieviel Gutes die Bundesrepublik den Flüchtlingen erwiesen habe. 90 Milliarden seien bereits für die Flüchtlinge aufgebracht worden.
Nun, von diesen 90 Milliarden hat der Staat inzwischen einen ganz schönen Patzen eingestrichen. In 30 Jahren hat der Fleiß der Vertriebenen erheblich zum Aufbau dieses Deutschlands beigetragen. Wir haben die Hungerjahre noch nicht vergessen, von 1946 bis in die ersten fünfziger Jahre. Noch immer gab es die Lebensmittel rationiert und der Verdienst reichte nur zur Deckung des primitivsten Lebens. Von den Wohnverhältnissen gar nicht zu reden. Wer aber damals Lebensmittelkarten haben wollte, mußte eine Tätigkeit nachweisen. Also waren es vor allem die Vertriebenen, die jede Tätigkeit annehmen mußten, wollten sie nicht zugrunde gehen. Damit begann aber auch der Wiederaufbau der Bundesrepublik. Wieviele von uns sind damals mit den kaum zu entbehrenden Habseligkeiten in die Dörfer gepilgert, um etwas Eßbares einzutauschen. Die Landbesitzenden haben damals keine Not
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.