„U nás doma": aneb „Dráha Kaiserwaldem"
Při příležitosti 75. výročí zahájení provozu na železniční trati Horní Slavkov (Schlaggenwald) — Loket — Nové Sedlo, vybudované v letech 1899—1901.
U nás doma ve Slavkovském lese (Kaiserwald) jezdí malý vláček, vede jeho cesta přes kopce a údolí, přes pestře rozkvetlé louky. Jede lesy sem a tam, přes potoky, přes řeky, mine leckteré městečko, leckteré místo, aby je přátelsky pozdravil.
A stojí-li mu v cestě kopec, ještě zdaleka to neznamená konec, vjede na jedné straně dovnitř — a na druhé zase ven. Není mu údolí příliš hluboké, žádná řeka příliš široká, jede si prostě přes viadukt a je tak na druhé straně.
Ba, jak pohodlně se v něm jezdí, to musíte sami vyzkoušet, lavičky jsou čerstvě natřené a stejně tak i dveře, je to celé zařízené moderně, nechybí ani ta nejmenší věcička, a když si tak ve vláčku jedete, je to, jako byste měli křídla.
Především je to bezpečnost, která mě tak uchvacuje, nikdy tu není žádná ostrá zatáčka, co by člověka lekla, ani žádný roh, žádný patník, co by mu stál v cestě, do kterého se většinou narazí, až přejde člověku zrak i sluch.
Ano, to je naše železnice v krásném Slavkovském lese, a sednu-li si do ní, dostanu se do celého světa. Ať Řím, ať Hamburk, Amsterdam, vesele vystoupím a nastoupím, a zatoužím-li po Slavkovském lese, pak jedu zase domů.
Nepotřebuji auto ani aeroplán, ani rakety nepotřebuji, jezdím naším vláčkem, protože tak je to nejkrásnější. Vzduch prý nemá trámy? S autem je to rychle hotové, a když už jedu krajinou, chci si taky něco prohlédnout.
Když si tak často ve vláčku sedím za největšího slunečního žáru a vidím leckoho na silnici, jak se uhání, funí a potí, říkám si: no to je ale trouba, copak mu nelítostí nohy, proč jít, když jede vláček, no to přece nemusí být.
A i když to není rychlík, naše malá železnice, jezdím si podle libosti, hlavně že vůbec jet mohu. A kdyby mi to snad někdo záviděl, srdečně ho zvu s sebou, sdílená radost je dvojnásobná radost, tak pojedeme tedy dva.
A až jednou skončí ten krásný běh života, buďte tak hodní, půjde-li to alespoň trochu, posaďte mě na vláček. Pojedu ještě jednou Slavkovským lesem, chci ho ještě jednou vidět, pak budu, věřte mi, bez přání, pak rád odejdu.
H., Frankfurt/Main
„Bei uns daheim": oder: „Die Bahn durch den Kaiserwald"
Anläßlich des 75jährigen Bestehens und der Inbetriebnahme der Eisenbahnstrecke Schlaggenwald — Elbogen — Neusattl in den Jahren 1899 — 1901.
1. Bei uns daheim im Kaiserwald,
da fährt ein kleines Zügle,
sein Weg führt über Höhn und Tal
durch buntbeblumte Wiesen.
Es fährt durch Wälder hier und dort,
über Bäche über Flüsse,
streift manches Städtchen, manchen Ort
um freundlich sie zu grüßen.
2. Und steht ihm oft ein Berg im Weg,
dann ist's noch längst nicht aus,
dann fährt's auf einer Seite rein —
auf der andern wieder raus.
Es ist kein Talgrund ihm zu tief,
kein Fluß ihm je zu breit,
da fährt's eb'n übers Viaduct,
kommt so auf d' andere Seit.
3. Ja, wie bequem man darin fährt,
das müssens mal probieren,
die Bankerln, die sind frisch lackiert
und ebenso die Türen,
's ist alles modern eingericht,
's fehlt nicht das kleinste Dingerl
und wenn man so im Zügle fährt,
so ist's als hätt' man Schwingen.
4. Vor allem ist's die Sicherheit,
die mir so imponiert,
da gibt's kein' scharfe Kurve, nie!
die ein leicht konsterniert
und auch kein Eck, kein Straßenstein,
der ein'm im Wege steht,
an den man meistens dranifährt,
daß Hör'n und Sehn vergehn.
5. Ja, das ist unsre Eisenbahn
im schönen Kaiserwald,
und setz ich mich in diese rein,
komm ich in d' ganze Welt.
Ob Rom, ob Hamburg, Amsterdam,
steig lustig aus und ein
und sehnt's mich nach dem Kaiserwald,
dann fahr' ich wieder heim.
6. Ich brauch kein Auto, Aeroplan,
auch Raketen brauch ich nicht,
ich fahr mit unserm Zügelein,
weil 's so am schönsten ist.
Die Luft hat keine Balken nicht?
mit dem Auto ist's schnell g'schehn,
und wenn ich schon durch die Gegend fahr,
will ich auch etwas sehn.
7. Wenn ich oft so im Zügle sitz
bei größter Sonnenhitz
und manchen auf der Straß'n seh,
der sich abrennt, keucht und schwitzt,
denk ich: na so ein Hirschennest,
reuen den nicht seine Bein',
warum denn gehn wenn's Zügle fährt,
na, dös muß doch net sein.
8. Und wenn sie auch kein D-Zug ist,
unsere kleine Eisenbahn,
so fahr ich ganz nach Herzenslust,
wenn ich nur fahren kann.
Und wenn mir's jemand neiden sollt,
den lad ich herzlichst ein,
geteilte Freud ist doppelt Freud,
dann fahr'n wir halt zu zwei'n.
9. Und wenn einmal zu Ende geht
der schöne Lebenslauf,
so seid so gut, wenn's halbwegs geht,
setzt mich auf's Zügle drauf.
Fahr ich nochmals durch den Kaiserwald,
will ihn noch einmal sehn,
dann bin ich wunschlos, glaubt es mir,
dann will ich gerne gehn.
H. H., Frankfurt/Main
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.