Při vší té záplavě dárků, které se dnes ve velkém nabízejí, vůbec není snadné najít to pravé. Člověk by přece mohl něco pěkného vyrobit nebo ručně udělat. I na to je dnes k dostání krásný materiál. Už samo očekávání dělá tu práci příjemnou. U plamínku hořících adventních svíček si člověk dokáže leccos vymyslet. Takové balíčky s překvapením považuji za skutečnou vánoční radost — když leží pod stromečkem a čekají, až je někdo se zvědavostí rozbalí.

Ještě jeden nápad mi leží na srdci. Co kdybychom starého tatínka nebo babičku překvapili měkce čalouněným křeslem nebo houpacím křeslem? — To by bylo, jako by to objednalo samo Ježíšek... Dědeček by se mohl pohodlně uvelebit a s požitkem si číst noviny. Babička by v něm jistě strávila nekonečné chvíle a věnovala se svým koníčkům. Mohla by háčkovat a plést pro celou rodinu — vnoučata nevyjímaje. A teprve u televize by to byla pravá radost. Vsadím se, že u toho nejnapínavějšího „Komisaře" by jí oči klesaly do malého „šlofíčku"...

A ještě jednu prosbu bych měla k Ježíškovi. Kéž nám letos nadělí bílé Vánoce. Ať se zase neříká — Zelené Vánoce — Bílé Velikonoce... Je nádherné, když jsou město i venkov, les i louky pořádně zasněžené. Světýlka na stromečku pak hoří ještě jasněji a rádi si zazpíváme naše krásné vánoční koledy: „Tichounce sníh se snáší — jezero klidně dřímá — vánočně jiskří les. Raduj se, Ježíšek už brzy přijde."

Vánoce u babičky

Hermine Walter

Když se večery prodlužují a začíná předvánoční shon, vplíží se mi do srdce stesk po ztracené domovině. Člověk se nemůže dívat pořád jen dopředu, když se té tiše hlodající bolesti nedokáže zbavit.

Jakmile pak člověk najde tichou chvilku a zavře oči, táhnou kolem nás obrazy milé, zasněžené vesnice na Štědrý večer: My děti jsme nastoupily vánoční prázdniny a směly jsme z města k babičce do Gfellu. Na nádraží vystoupilo jen málo lidí. Ledový vítr štípal do tváří. Vzduch byl křišťálově čistý. Sníh na cestě zvané „Katzasteig" nás v slunečním svitu oslňoval.

Zatímco vláček funěl a syčel směrem na Töppeles, pod našimi botami vrzal zmrzlý sníh. Nemohli jsme se dočkat, až dojdeme do vesnice — cesta se nám zdála nekonečná. U ostré zatáčky, tam kde bylo vidět první domy, jsme zapomněli na zimu i na cestu a začali jsme radostí dovádět a křičet, pak jsme zase zpívali píseň o „vánočním stromečku". Smějící se děti nám vstříc přijížděly na saních. Z tlustých sněhových čepic na střechách vykukovaly maličké komíny, z nichž rychle stoupal kouř. Pořád znovu někdo spěchal opatrnými kroky ke studni pro vodu. Ze stájí bylo neustále slyšet dobytek, jak tahá za řinčící řetězy a jak dupe. Psi štěkali a kočky se míhaly do teplého domu. Naše radost rostla a sílila, když jsme uviděli domek, ve kterém babička žila. Babiččin domov byl pro nás přes svou nepatrnost a prostotu pohádkově krásný, byl naplněn dobrotou a srdečností. Muselo se jít po schodech nahoru vedle pece, aby se člověk dostal do světničky. Přitom to tam vždy trochu vonělo spáleným dřevem. Ale uvnitř to vonělo celým světem dětského štěstí. U kamen se babička činila, celá rudá horlivostí a důležitostí, aby se její výtvory náležitě podařily.

věta pokračuje na dalším listu ⟶