V houpacím křesle

Předvánoční zamyšlení od Anny Neidhartové

V jednom starém chebském (egerlandském) časopise jsem kdysi našla tuto veselou básničku:

Máme doma houpací křeslo, stojí na půdě; stojí tam už od nepaměti a nikdo se po něm neohlédl. Kdysi ho přinesli handlíři. Co si počít s tím vetchým kusem? Tak ho postavili na půdu. Však si jednou najde svého pána.

Tatínek jednou přijde na půdu a vidí, jak tam to křeslo stojí. Přemýšlí celou chvíli... a napadne ho, že by to snad šlo... Kdybych si ho vzal dolů, co by se mohlo stát? Vždyť se na něm dá krásně sedět a houpat se — proto stojí samo tam nahoře.

Jak si to usmyslel, tak to i udělal, popadl to velké haraburdí a s vervou ho stáhl z půdy a postavil doprostřed světnice. Všichni na to koukají s velkýma očima, jako by to bylo něco nebezpečného... Tatínek říká: „Však uvidíte — já se v tom už nějak zabydlím."

Trochu se zasměje, otočí se — a hned si do křesla i sedne. Houpá se chvíli tam, houpá se chvíli zpátky — a je čím dál smělejší. Najednou to s ním trhne, div se nepřevrátí, je to už moc, i s celým křeslem letí dozadu a natáhne se přes celou světnici.

Tatínek vstává docela klidně, jako by se vůbec nic nestalo. Sedne si do křesla podruhé. Ještě jednou to zkusí... Zase se pořádně rozhoupe a tentokrát má ještě štěstí — tentokrát ho to totiž vymrštilo dopředu, jinak by přišel o vaz.

„No," říká, „co je moc, to je moc..." — jinak je tatínek hodný člověk, ale to zatracené houpací křeslo ho přivedlo k zuřivosti. Sekyra je hned po ruce, dlouho neváhá a to staré křeslo rozseká na malé kousíčky...

Dnes se bývalé houpací křeslo vrátilo do našich bytů a pořádně se proměnilo. Nestojí už jen měkce čalouněné v obývacích pokojích jako televizní křeslo, ale i v hranatější podobě ve venkovsky zařízených světnicích nových domů. Právě v tomto ročním období rádi v něm sedáváme a sníme, když se brzy odpoledne snáší soumrak.

Pro starší generaci bývají tyto večery pěkně dlouhé, dokud se nezapne televize. Babičky a dědečkové mají hodně času na přemítání. Brzy nás zase, jako každý rok, zaskočí předvánoční shon...

Pro ty, kdo rádi obdarovávají druhé, je to milé trápení — co a jak darovat, aby to udělalo radost? Vždyť člověk sám někdy neví, co si počít s těmi „novomódními věcmi"!

Malí capartové teď touží po vzhledu kosmonautů, přitom by jim mnohem praktičtější a teplejší byl kožíškem podšitý kabátek.

Slečny milují módní oblečení a chtějí být „in"! Kolem krku nosí šest sedm řetízků přes sebe nebo loket dlouhé šály, jako by je celý rok trápilo bolení v krku.

Darovat zeťovi jen tak, bez rozmyslu, půl metru širokou kravatu, je také pořádné riziko. Kdo se vyzná v tom, jaké šokující barvy se k jakému obleku hodí.