V houpacím křesle
Předvánoční zamyšlení od Anny Neidhartové
V jednom starém chebském (egerlandském) časopise jsem kdysi našla tuto veselou básničku:
Máme doma houpací křeslo, stojí na půdě; stojí tam už od nepaměti a nikdo se po něm neohlédl. Kdysi ho přinesli handlíři. Co si počít s tím vetchým kusem? Tak ho postavili na půdu. Však si jednou najde svého pána.
Tatínek jednou přijde na půdu a vidí, jak tam to křeslo stojí. Přemýšlí celou chvíli... a napadne ho, že by to snad šlo... Kdybych si ho vzal dolů, co by se mohlo stát? Vždyť se na něm dá krásně sedět a houpat se — proto stojí samo tam nahoře.
Jak si to usmyslel, tak to i udělal, popadl to velké haraburdí a s vervou ho stáhl z půdy a postavil doprostřed světnice. Všichni na to koukají s velkýma očima, jako by to bylo něco nebezpečného... Tatínek říká: „Však uvidíte — já se v tom už nějak zabydlím."
Trochu se zasměje, otočí se — a hned si do křesla i sedne. Houpá se chvíli tam, houpá se chvíli zpátky — a je čím dál smělejší. Najednou to s ním trhne, div se nepřevrátí, je to už moc, i s celým křeslem letí dozadu a natáhne se přes celou světnici.
Tatínek vstává docela klidně, jako by se vůbec nic nestalo. Sedne si do křesla podruhé. Ještě jednou to zkusí... Zase se pořádně rozhoupe a tentokrát má ještě štěstí — tentokrát ho to totiž vymrštilo dopředu, jinak by přišel o vaz.
„No," říká, „co je moc, to je moc..." — jinak je tatínek hodný člověk, ale to zatracené houpací křeslo ho přivedlo k zuřivosti. Sekyra je hned po ruce, dlouho neváhá a to staré křeslo rozseká na malé kousíčky...
Dnes se bývalé houpací křeslo vrátilo do našich bytů a pořádně se proměnilo. Nestojí už jen měkce čalouněné v obývacích pokojích jako televizní křeslo, ale i v hranatější podobě ve venkovsky zařízených světnicích nových domů. Právě v tomto ročním období rádi v něm sedáváme a sníme, když se brzy odpoledne snáší soumrak.
Pro starší generaci bývají tyto večery pěkně dlouhé, dokud se nezapne televize. Babičky a dědečkové mají hodně času na přemítání. Brzy nás zase, jako každý rok, zaskočí předvánoční shon...
Pro ty, kdo rádi obdarovávají druhé, je to milé trápení — co a jak darovat, aby to udělalo radost? Vždyť člověk sám někdy neví, co si počít s těmi „novomódními věcmi"!
Malí capartové teď touží po vzhledu kosmonautů, přitom by jim mnohem praktičtější a teplejší byl kožíškem podšitý kabátek.
Slečny milují módní oblečení a chtějí být „in"! Kolem krku nosí šest sedm řetízků přes sebe nebo loket dlouhé šály, jako by je celý rok trápilo bolení v krku.
Darovat zeťovi jen tak, bez rozmyslu, půl metru širokou kravatu, je také pořádné riziko. Kdo se vyzná v tom, jaké šokující barvy se k jakému obleku hodí.
Im Schaukelstuhl
Vorweihnachtliche Betrachtung von und mit Anna Neidhart
In einer alten Egerländer Zeitschrift fand ich einmal nachfolgendes lustiges Gedicht:
Mir hab'm daham an Schauklstöhl, der stöiht am hintern Buad'n;
der stöiht schu seit'n Kröi'ch dou uab'n und is nöi ang'schaut wuorn.
Dirn hab'n amal die Hamsterer bracht. Was will ma mit dirn Scherb'n?
Da hat man halt am Buad'n naufg'stellt. Der wird schu kröig'n sein Herrn.
Der Vota haout am Buad'n zatou und sieaht dirn Stöll dau stöih.
Er spekaliert a ganza Waal . . . und denkt dös könnt doch göih . . .
Wenn ich mir dirn mit öihi nahm, was kann da weiter sein,
man kann sitzen drauf und schaukeln schöi — darum steht er allein.
So wie er denkt hat — hat ers g'macht und packt gleich an dös Trumm
und zaarz's mit G'walt öi van Buad'n und stellt ihn mitten in die Stub'n.
Da machen alle groußa Aug'n, als wenn's was giftig's wa . . .
Da Vota sagt: „Dirt's werd's schu seh'r — dou find ich mich scho drein."
Er lacht a weng und draht sich ümm — und bröiht sich a schu ei'n.
Schaukelt a weng hin und schaukelt a weng her — wird immer kecker fei(n).
Auf einmal hat ers wie verseh'r und flöigt, es ist za dumm,
mit z'ammt'n Stöll nach hinten üm und stangenlang in die Stub'n.
Da Vota steht ganz ruhig auf, als wa nan nix passiert.
Setzt sich ein zweitsmal drauf. Einmal wird's noch probiert . . .
Er schaukelt wieder fest drauf lou's und hat bei all'n noch Glück.
Denn diesesmal hat's ihn vorn naus'g'haut, sonst hätt's ihm kost sein Gnick.
„Na", sagt er, was zuviel ist, ist zuviel . . .", — der Vota ist sonst gout —
nur der verflixta Schaukelstöll, der hat ihn bracht in d' Wout.
A Hackl ist glei bei der Händ', er fackelt dou niat lang,
und haut dös alte Krippeng'stell af kurza klana Stückla z'amm . . .
*
Nun ist der ehemalige Schaukelstuhl wieder in unsere Wohnungen eingezogen und hat sich erheblich gemausert. Er steht nicht nur in den Wohnzimmern weich gepolstert als Fernsehsessel, sondern auch in klobiger Form in rustikalen Bauernstuben der Neubauten. Ganz besonders in dieser Jahreszeit lieben wir es, darin zu sitzen und zu träumen, wenn am frühen Nachmittag die Dämmerung hereinbricht.
Für die ältere Generation werden diese Abende recht lang, bevor nicht das Fernsehen eingeschaltet wird. Die Oma's und Opa's haben viel Zeit zum Sinnieren. Bald bricht die Hektik der Vorweihnachtszeit herein — wie alle Jahre wieder . . .
Für die Schenkfreudigen eine liebe Not. — Was und Wie soll man schenken, um damit Freude zu machen? Weiß man doch manchmal selber nicht, was man mit den „neumodischen Zeich' " anfangen soll!
Die kleinen Knirpse stehen nun auf Astronauten Look, dabei würde ein pelzgefüttertes Mäntelchen viel praktischer und wärmer sein.
Die jungen Damen lieben modische Kleidung und wollen „i n" sein! Um den Hals tragen sie sechs und sieben Ketten übereinander oder ellenlange Schaal's, so als häten sie das ganze Jahr unter Halsschmerzen zu leiden.
Dem Schwiegersohn so „Mirnichts — Dirnichts" eine halbmeter breite Krawatte zu schenken, ist erst recht ein Risiko. Wer kennt schon welche Schockfarben und zu welchem Anzug passend.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.