Jak to bývalo doma

V minulém Heimatbriefu už bylo hodně napsáno o našem setkání v Auerbachu, ale i já musím přidat svých pár slov. Nebylo tam krásně? Podle mého odhadu tam bylo tak 400 mužů a žen, mladých i starých. Nejvíc jsem měl radost z těch mladých, protože bylo vidět, že ještě pořád lnou k našemu starému rodnému městu Horní Slavkov (Schlaggenwald). Ty krásné fotografie budou mnohým jistě pěknou vzpomínkou, kdo ví, kdy se zase tak pěkně sejdeme. A to srdečné vítání – člověk by mu skoro záviděl.

Mnozí se už léta neviděli, někteří od vyhnání. Často se rozvinulo hádání: „Kdo vlastně jsi, tebe bych přece měl znát?!" Ale tak to bývá, obličej člověk zná, ale neví, kam ho zařadit. Léta prostě nešla ani kolem nás beze stopy, všichni jsme zestárli. Jedni jsou hubenější a druzí zase korpulentnější a vlasy většině zešedivěly, ale svůj starý humor si většina zachovala. Nejlépe je to vidět na našem Tonim Hofmannovi, to je dodnes ten starý šibal, jakým byl na radnici. Toni, nic ve zlém, takový jsi správný; ještě si dlouho takhle žij, legrace musí být. Že jo!?

Když se tak člověk poptával, většina to přece jen k něčemu dotáhla, i když někdy vyplavali jen tak tak z nejhoršího a chudé časy měli za sebou. Náš slavkovský ráz se prostě nedá tak snadno zlomit. Antnsoos zůstává Antnsoos a Baasocker zůstává Baasocker, na „Schulzidackl" všichni ještě slyší.

Naši mladí jdou ve stopách svých starých, prosadí se a nenechají se srazit. Měl jsem radost, že se řada z těch mladých byla podívat ve svém rodném městě. Mnozí už asi nenašli svůj rodný dům, ale pořád ještě stojí zvonice, oba kostely a Gallingsberg, Krudum, Spitzberg, ani vřesoviště (die Haad) se jim odstranit nepodařilo. Sám bych tam rád zajel, ale upřímně řečeno, bolelo by mě u srdce, kdybych svůj otcovský dům a tolik dalšího už nenašel. Chybí toho už opravdu hodně: Staré náměstí, část náměstí, celá strana od jatek nahoru k Roßmeißlu, sladovna a pivovar a ještě mnoho jiného, dokonce i dům holiče Dörfla na náměstí, který byl pod památkovou ochranou a se svými tlustými kamennými zdmi by sám od sebe určitě nespadl. I naše dobrá Seifartsgrünská voda je pryč, prý tam teď teče jen hnědá břečka, dokonce i Kirschnerův pramen zasypali.

Vlastně jsem chtěl setkání využít a při té příležitosti sbírat staré slavkovské výrazy a úsloví (průpovídky). Měl jsem si už připravené lístky, ale v sobotu bylo u „Lva" a v neděli na faře plno jako v mraveništi, a v tom shonu člověk neslyšel ani vlastní slovo.

Tak jsem si řekl: „Albine, nech to být, v tom zmatku to nemá cenu. Tvoji Slavkované se scházejí jen jednou za uherský rok, chtějí se pozdravit, povědět si novinky a jinak si popovídat, na tebe teď čas nemají."

Tak vám dnes dávám svou celou adresu, přemýšlejte trochu o našem Slavkově a o průpovídkách, které se u nás doma říkávaly. Začněte hned ráno při vstávání, podle toho, jestli jste se dobře nebo špatně vyspali, možná jste měli i kocovinu a hlava byla jak škopek. Co jste na to řekli vy chlapi a co vaše ženy, a tak dále až do noci. Přišla návštěva, na jednoho se dlouho čekalo a druhého by člověk raději viděl zezadu. O masopustu, posvícení, jarmarku, na ondřejský večer, o Vánocích, na Nový rok, o Velikonocích, na svatbách, křtinách, jmeninách. Co se tam povídalo a co si lidé přáli. Co řekla žena, když se muž vrátil z hospody už ne úplně střízlivý.

Selské historky a klepy u kávy. To jsou samé takové věci, kterým se člověk často od srdce zasměje. Ani ty milostné sliby při námluvách, muckání, škádlení a podobných hrátkách nezapomeňte. Jen začněte. Už jen u jídla je tolik výrazů jako: „Kaal nebo Kaunz pečeně, Schmackerl, brambory v jíšce." Mám sice Egerland, karlovarské noviny, ale tam naše slavkovské výrazy nenajdete, my jsme přece byli jazykovým ostrovem na Chebsku (Egerland), a to díky havířům. Tak buďte trochu tvrdohlaví a trochu mi pomozte.

věta pokračuje na dalším listu ⟶