Tak pomalu projížděl tmou jako v pytli nahoru přes Zech. Ve své dětské fantazii si maloval ty nejděsivější příběhy, když tu náhle k svému zděšení uviděl za starou zborcenou zdí dřepící postavu a uslyšel odtud strašidelné krákání. Brzy se neodvažoval ani dýchat, takový měl strach. Náhle se z té přízračné, neviditelné noci vyřítil obrovský muž, postavil se před voly a zařval z plných plic brrrrrrr! Malého klučinu to strachy málem shodilo z vozu. Na několik okamžiků neviděl ani neslyšel a jen čekal na svůj strašný konec. Když se zase vzpamatoval, s překvapením poznal čeledína, kterého jim naproti poslala jejich starostlivá matka, když obě děti ještě dlouho po půlnoci nebyly doma.

Nikdy v životě malý Liebreich nespal tak dobře jako tehdy, když se zabalený do deky schoulil zbytek cesty vzadu na voze. Druhý den ráno ani nevěděl, jak se v noci dostal do postele.

Když si oba bratři jednou mnohem později v životě vyměňovali vzpomínky na dětství, chtěl Liebreich vyprávět Pepovi, jak moc se tehdy na této cestě z Falkenova domů bál, zatímco on, malý Pep, přece vzadu na voze tak klidně spal. Tu se k svému velkému údivu dozvěděl, že jeho mladší bratr vůbec nespal, ale samým strachem se pod dekou potil. Cítil se však přece jen o něco bezpečněji v dece, a proto ani nepípl.

Tento malý příběh mi vyprávěl můj otec Liebreich Fechter loni, když jsem byla doma, a já ho píši pro Heimatbrief, který se i zde v Americe čte velmi rád.

Christl Fechter

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Komawogn

Bylo, nebylo. Není to sice pohádka, co tu chci vyprávět, ale právě těmito slovy se člověk vrací pamětí do nejranějších dob svého dětství. Ta úvodní slůvka nemají s pohádkou nic společného, ačkoli by se ta příhoda skoro do pohádkové říše dala přenést. Takové věci se už nikdy nebudou opakovat. Byly vymazány stejně jako mnohé staré zvyky. A ani „Komawogn" nemá nic společného s německým slovem pro čárku (dnes obvykle Komma), kterou se v němčině oddělují věty.

Nu, je to už mnoho desetiletí. Tenkrát nebylo tak světlo ve světnicích a už vůbec ne na ulicích a náměstích. Neonové světlo bylo ještě bájí. Elektrické světlo v mé rodné vsi tehdy vůbec nebylo.

Neexistovaly obchodní domy, v nichž se hromadí zboží, o jehož koupi si člověk ani ve snu netroufal pomyslet, jako punčochy nebo hedvábné spodní prádlo a další luxusní zboží, které se dnes v domácnostech používá samo sebou. Neexistovaly supermarkety, kde si člověk vybere, co si chce dopřát. Tenkrát bylo třeba urazit dalekou cestu, aby si člověk opatřil nezbytné zboží. Jak se člověk těšil, když kupec ve městečku přidal k nakoupenému zboží pár bonbónků jako pozornost. Trpělivě se čekalo, až se matka s velkým nůšovým košem vrátí domů, protože to byla jediná pochoutka, která byla určena nám dětem. Proto to byla slavnostní záležitost, když se ve vsi měla konat svatba.

věta pokračuje na dalším listu ⟶