⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Není to lehká odpovědnost, když si člověk pomyslí, jak brzy by mohlo jít o poslední HB, který ještě dokážeš vytvořit. Třicet let vyhnání a stará domovina v nás přesto stále žije. Uličky a známá zákoutí už dávno neexistují. Dobří přátelé a známé tváře jsou nenávratně pryč. Mnozí se s námi navždy rozloučili. A přesto vzpomínka v nás dosud neuhasla. Člověk se prochází po kdysi úrodných polích, loukách a nivách. Z výšin se dívá a v duchu vzpomíná na známé orientační body v širém kraji. Ta klidná krajina už neexistuje. Staré bylo zničeno a to nové, neznámé, člověk zná jen z vyprávění krajanů, kteří tam byli. Ale mnozí chtějí starou domovinu uchovat takovou, jakou ji zažili, a proto se shledání s ní, tak jak se dnes ukazuje, raději vyhýbají.

Jistě, většina z nás si vybudovala nový a hezčí život, než jaký zanechala za sebou. Ale docela šťastný člověk přesto není. Starý důvěrný svět, bývalý soused, staré dědictví — to všechno chybí. Člověk to cítí v duši.

Zvony zní jinak než doma. Jejich hlas či zvuk nejde k srdci. Svátky se neslaví tak, jak se slavily kdysi doma. Staré zvyky člověku velmi chybí. V dnešních lidech se rozhostil chlad. Nastala jiná doba.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶