Naše setkání v Auerbachu/Opf.

Setkání našich krajanů v Auerbachu bylo jako vždy radostným shledáním. Společně strávené hodiny byly plné podávání rukou a vzájemných pozdravů. Mám pocit, že to bylo na dlouhou dobu naposledy, co se setkání konalo v našem patronátním městě Auerbachu. Břemeno organizace, jež je třeba nést, aby vše probíhalo hladce, je pro krajana Toniho Kunzmanna už příliš velké. V sedmdesáti letech už člověk nemá tolik energie, kolik je k tomu potřeba. Kdyby mu městská správa poskytla podporu v podobě obecního pracovníka, možná by pro něj bylo leccos snazší.

Ta část města, kde se naši krajané zvláště scházeli, nás nepřivítala příliš vlídně. Rozkopané ulice a chodníky, po kterých se dalo chodit téměř jako artisté, na nás nepůsobily dobrým dojmem. Kdyby se vědělo, že patronátní město provádí takovéto „vylepšování" právě v době našeho pobytu, byli bychom naše shledání s Auerbachem raději odložili na pozdější termín. Přesto to byly krásné chvíle, které si každý z naší pospolitosti mohl užít.

Zvlášť dojemnou událostí je vždy naše návštěva hřbitova a vzpomínka na naše zesnulé u pomníku. Za zvuků smutečních pochodů a za prapory různých spolkových delegací z Auerbachu — přičemž bych zvlášť rád vyzdvihl prapor Slavkovské gmoi z roku 1920, který v současné době vlastní Chebská gmoi v Goldbachu — se vydal na cestu docela pěkný houfek krajanů. Občané Auerbachu se jen nesměle dívali z několika oken. Jak krásné by bylo, kdyby se této slavnosti zúčastnili — velmi by to v nás posílilo pocit sounáležitosti. Nu, patroni jsou prostě také náladoví. V tomto gestu jistě nebyl úmysl nás nějak znevažovat. Milý Pán Bůh to s námi oba dny myslel dobře. Bylo to opravdové obrázkové počasí. Slunce zářilo z modré oblohy.

Zde bych chtěl zvlášť poděkovat našemu krajanovi panu prof. Völklovi, který nám celebroval nádhernou německou mši a přednesl kázání v duchu přítomných. Bylo to poprvé, co jsme mši navštívili společně ve farním kostele ve městě. Měli jsme tak mezi sebou vysokého duchovního z našeho starého domovského města, a proto jsme se necítili osamoceni. Stále ještě všichni potřebujeme dobrého pastýře. Vždyť na nás dosud proudí ta jistota a útěcha naší víry. Nemusíme se za takové pocity stydět. Jsou nezbytné, abychom dokázali vnímat a tvořit mnoho krásného a v životě snáze snášet to, co je často těžké.

Můj dík patří třem půvabným ženám v kroji: „dceři Toniho Kunzmanna s vnučkou a paní Heinzelovou", které svým doprovodem nádherně orámovaly náš prapor. Až se to bude opakovat, měli by někteří krajané sebrat odvahu, vzít si příklad, obléknout kroj a doprovázet prapor.

Za chebský kroj se opravdu není třeba stydět. Zvlášť velké poděkování patří našemu Kunzmannu Tonimu. Byly to krásné chvíle, které jsi nám připravil. Kolik přesně krajanů bylo přítomno, se dá jen odhadovat. Předpokládám, že jich bylo mezi čtyřmi a pěti sty. Pro naši bývalou domovskou oblast je to úctyhodný počet účastníků, vezmeme-li v úvahu dlouhou cestu, kterou mnozí účastníci museli podstoupit. A mnozí krajané se z různých důvodů už zúčastnit nemohou. Bohužel na můj podnět ohledně vydávání HB nikdo jiný, koho jsem k tomu vyzval, nepřistoupil.

[obr] Richard Brummeissl při svém proslovu v Auerbachu

věta pokračuje na dalším listu ⟶