⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Není to lehká odpovědnost, když si člověk pomyslí, jak brzy by mohlo jít o poslední HB, který ještě dokážeš vytvořit. Třicet let vyhnání a stará domovina v nás přesto stále žije. Uličky a známá zákoutí už dávno neexistují. Dobří přátelé a známé tváře jsou nenávratně pryč. Mnozí se s námi navždy rozloučili. A přesto vzpomínka v nás dosud neuhasla. Člověk se prochází po kdysi úrodných polích, loukách a nivách. Z výšin se dívá a v duchu vzpomíná na známé orientační body v širém kraji. Ta klidná krajina už neexistuje. Staré bylo zničeno a to nové, neznámé, člověk zná jen z vyprávění krajanů, kteří tam byli. Ale mnozí chtějí starou domovinu uchovat takovou, jakou ji zažili, a proto se shledání s ní, tak jak se dnes ukazuje, raději vyhýbají.
Jistě, většina z nás si vybudovala nový a hezčí život, než jaký zanechala za sebou. Ale docela šťastný člověk přesto není. Starý důvěrný svět, bývalý soused, staré dědictví — to všechno chybí. Člověk to cítí v duši.
Zvony zní jinak než doma. Jejich hlas či zvuk nejde k srdci. Svátky se neslaví tak, jak se slavily kdysi doma. Staré zvyky člověku velmi chybí. V dnešních lidech se rozhostil chlad. Nastala jiná doba.
Richard Brummeissl
obr] Richard Brummeissl bei seiner Ansprache in Auerbach
berufen, nicht ein. Es ist keine leichte Verantwortung bei dem Gedanken wie bald könnte es der letzte HB sein, den du erstellen kannst? Dreißig Jahre Vertreibung und noch immer lebt die alte Heimat in uns. Schon lange gibt es die Gassen und vertrauten Plätzchen nicht mehr. Gute Freunde und vertraute Gesichter sind unauffindbar. Viele sind von uns für immer geschieden. Und trotzdem ist das Erinnern in uns noch immer nicht erloschen. Man wandert über die einst fruchtbaren Felder, Wiesen und Auen. Man blickt von den Höhen im Erinnern an bekannte Markierungen in dem weiten Rund. Die friedliche Landschaft sie ist nicht mehr. Altes wurde zerstört und das Neue, Unbekannte kennt man nur durch Berichte von reisenden Landsleuten, die sich dort aufgehalten haben. Aber viele wollen die alte Heimat so bewahren, wie sie sie erlebt haben und vermeiden deshalb ein Wiedersehen mit ihr, so wie sie sich jetzt darstellt.
Gewiß, der größte Teil von uns hat neu aufgebaut und Schöneres geschaffen als er zurückließ. Aber ganz glücklich ist man nicht. Der alte Vertraute, der ehemalige Nachbar, das alte Erbgut — sie fehlen. Man fühlt es in der Seele.
Die Glocken klingen anders als daheim. Ihr Ruf oder Klang geht nicht zum Herzen. Die Feste werden nicht so gefeiert wie damals daheim. Alte Bräuche vermißt man sehr. Es ist kühl geworden in den jetzigen Menschen. Eine andere Zeit ist da.
Richard Brummeissl
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.