Slib u pramene Ohře
„Duši domova jsme si odnesli s sebou do dálky"
Dne 8. června t. r. se pod vysokými smrky a buky ve Smrčinách (Fichtelgebirge) sešlo na tisíc lidí, kteří přišli ze všech koutů Horních Franků k prameni Ohře. Zatímco v předchozích letech zde slavnostní chvíle v kruhu svých krajanů prožili již Dr. Lodgman v. Auen a Hans Christoph Seebohm, tentokrát stálo ve středu setkání, doprovázeného dechovým sborem, proslovem nynějšího mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, poslance Dr. Waltera Bechera. Ten řekl: „Po velkém zážitku Sudetoněmeckého dne v Norimberku nás toto setkání a tato chvíle zasahují zvlášť silně u srdce. V Norimberku jsme si při slavnostním státním aktu připomněli mrtvé, které jsme zanechali jako oběti obou světových válek a vyhnání.
Zde jsme jim a zemi, která je zrodila, obzvlášť blízko, na místě, jež je víc než symbolické. Je to, jako by z tohoto pramene vyvěral životní pramen, který vede napříč naší starou domovinou. Skoro cítíme totéž, co cítili staří, když podobným pramenům a řekám dávali jméno boha či bohyně. Duše domova zde začíná šeptat, téměř vesele a důvěřivě, jako by chtěla přelít to temné, co je vedle světlého zapsáno v dějinách jmen našich rodných měst a vesnic vytesaných do těchto kamenů.
Kameny a verše básníků, jež zde lemují pramen, jsou navenek jen zdánlivě těžké a němé.
Napomínají nás. Vedou naše myšlenky dál: k polím a lesům, k domovům a pracovištím, k lidem domova. Nikdo tu asi neprojde bez povšimnutí. Každý ví: stojíme na jednom z nemnoha geografických bodů Země, kde se rozdělují vody a rozbíhají se do všech světových stran. Tvoří tak jakýsi magický kříž nad krajinami Evropy. Každý ví: stojíme na západním okraji přírodou vyznačeného evropského srdce – Čech, jejichž řeky – Labe, Jizera, Vltava, Ohře – pramení v německých zemích a všechny do Německa odtékají.
Snad je zbytečné na tuto skutečnost připomínat. Přesto patří k sebeuvědomění těch, kdo se zde sešli.
My, sudetští Němci, se hlásíme k větší, svobodné evropské domovině.
My, sudetští Němci, se ale také hlásíme k vlastní, zděděné německé domovině v Čechách, na Moravě a ve Slezsku!
Právě tato chvíle, kdy více než jindy nasloucháme svým dějinám, potvrzuje naše vyznání k této domovině a k našemu právu!
Putujeme s tebou, malá Ohře, do země matek a otců:
K tiché vodě, jež se shromažďuje pod císařským palácem ve městě tvého jména; kolem dvorů a polí sedláků v užším Chebsku. Zdravíme truhláře z Kynžvartu, horníky z Falknova. Projdeme kus cesty kolem skvostu řetězového mostu a překrásného hradu.
Gelöbnis an der Egerquelle
„Die Seele der Heimat mit in die Ferne genommen"
Am 8. Juni d. J. fanden sich unter den hohen Fichten und Buchenbäumen im Fichtelgebirge an die 1000 Menschen zusammen, die aus allen Richtungen Oberfrankens zur Egerquelle gekommen waren. Nachdem bereits Dr. Lodgman v. Auen und Hans Christoph Seebohm an dieser Stätte in früheren Jahren festliche Stunden im Kreise ihrer Landsleute verbrachten, stand diesmal die Ansprache des jetzigen Sprechers der Sudetendeutschen Landsmannschaft, Dr. Walter Becher, MdB, im Mittelpunkt der Veranstaltung, die von einem Bläserchor umrahmt war. Er sagte: „Nach dem großen Erlebnis des Sudetendeutschen Tages in Nürnberg greift uns wohl dieses Beisammensein und diese Stunde ganz besonders ans Herz. In Nürnberg gedachten wir in einem feierlichen Staatsakt der Toten, die wir als Opfer der beiden Weltkriege und der Vertreibung zurückließen.
Hier stehen wir ihnen und dem Lande, das sie gebar, an einem mehr als symbolischen Ort ganz besonders nahe. Es ist, als entspränge dieser Quelle ein Lebensstrang, der quer durch unsere alte Heimat führt. Fast spüren wir, was die Alten spürten, als sie derlei Quellen und Flüssen den Namen eines Gottes oder einer Göttin gaben. Die Seele der Heimat beginnt hier zu plauschen, fast heiter und vertrauensvoll, als wollte sie das Düstere überspülen, das neben dem Hellen in der Geschichte der in diese Steine gehauenen Namen unserer heimatlichen Städte und Dörfer verzeichnet ist.
Die Steine und die Zeilen der Dichter, die hier die Quelle säumen, sind nur äußerlich schwer und stumm.
Sie mahnen. Sie führen unsere Gedanken weiter: Zu den Fluren und Wäldern, zu den Wohn- und Arbeitsstätten, zu den Menschen der Heimat. Keiner geht hier wohl achtlos vorüber. Jeder weiß: Wir stehen auf einem jener nicht allzu vielen geographischen Punkte der Erde, in dem sich die Wasser scheiden und nach den Himmelsrichtungen enteilen. Sie bilden sozusagen ein magisches Kreuz über Europas Fluren. Jeder weiß: Wir stehen am westlichen Rande jenes von der Natur gezeichneten europäischen Herzlandes Böhmen, dessen Flüsse — Elbe, Isar, Moldau, Eger — in deutschen Landen entspringen und allesamt nach Deutschland fließen.
Vielleicht ist es überflüssig, an diesen Tatbestand zu erinnern. Dennoch gehört er zum Selbstverständnis derer, die sich hier zusammenfanden.
Wir Sudetendeutsche bekennen uns zur größeren, zur freien europäischen Heimat.
Wir Sudetendeutsche bekennen uns aber auch zur eigenen, zur angestammten deutschen Heimat in Böhmen, Mähren u. Schlesien!
Gerade dieser Augenblick, an dem wir mehr als sonst in unsere Geschichte hineinlauschen, bestätigt unser Bekenntnis zu dieser Heimat und zu unserem Recht!
Wir wandern mit Dir, Kleine Eger, in das Land der Mütter und Väter hinein:
Zum stillen Wasser, das sich unter der Kaiserpfalz in der Stadt Deines Namens sammelt; an den Höfen und Feldern der Bauern im engeren Egerland vorbei. Wir grüßen die Tischler von Königsberg, die Bergarbeiter von Falkenau. Wir wandern einen Ellen-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.