Sázka byla vyhraná, ale přece jen…

Historka z Horního Slavkova (Schlaggenwald) — Je to vlastně pravda?

Napsal Alfred Hanig

Bylo tenkrát v Pinze u hornoslavkovského „Jahnheimu" tělocvičné slavnosti a ta sobota přivedla do městečka pěknou hromádku cvičenců a cvičenek, kteří se producírovali po dlažbě z kočičích hlav. K večeru se sice mnozí rozešli, ale pár těch nejveselejších zabloudilo i k „Krásnému měšťanovi", protože když je den dlouhý, člověk musí přece něco podniknout proti hladu a žízni. A tak se tam sešla taková veselá společnost, že by s ní měl potíže i sám čert, snad víc než s trakařem. Byl mezi nimi i Karl, karlovarský pekařský mistr. A s ním i jeho přítel Otto, taky pekařský mistr. Protože hornoslavkovské housky byly mnohem větší než karlovarské, sesypaly se najednou všechny housky z košíku na dvě hromádky — jednu pro Karla, druhou pro Otta — aby si oba mohli vzít domů ukázku. A pošťuchování bylo, že se oba sotva ubránili. Nejvíc si ale musel vzít na paškál Karl, protože Otto byl pěkný uličník.

A jak tak Karl kolem sebe mával oběma rukama, řekl mu „Krásný měšťan", ať mu tak neuhodí do kamen. „Není divu," řekl na to Karl, „s těmi dírami, co už mají!" Ale tady „Krásného měšťana" ještě dobře neznal. „Ta vydrží ještě dlouho, a rád bych viděl, co bys na moje kamna vytáhl!" „O co se vsadíme?" natáhl Karl ruku, „dostaneš tři sta korun, jestli ta kamna nerozbořím!" „To rád zaplatím," řekl na to „Krásný měšťan" a plácli si na to. Karl se ale jako pekař v kamnech trochu vyznal, obhlédl si ten velký, vysoký kachlový sporák ze všech stran, sáhl si nahoru k jednomu rohu, a jediným škubnutím už seděli všichni v místnosti uprostřed oblaku prachu, protože se kamna prostě sesypala. To byl ale randál! Všechno chytalo a otíralo se, foukalo se a dokonce se i nadávalo! Když se ten vír trochu usadil a prach také, měl Karl sice pořádně špinavé ruce, ale v nich už ležely ty tři sta korun, které mu „Krásný měšťan" hned na místě vyplatil.

Sázka byla vyhraná a později se o ní ještě párkrát mluvilo. Karl ale nerad, když ho na ni někdo upomínal. Ne každému to vyprávěl, ale přece jen se provalilo, že musel za postavení nových kamen zaplatit pět set korun.

Na Kulm

Napsal Rudolf Sabathil

Michl řekl Stoffelovi: „Víš co, teď je tak hezky, mohli bychom si spolu vyjít na pouť na Kulm."

Ten na to: „To bych já potřeboval už dávno, a moje ženská mi to taky pořád omílá. Hříchů se jí hned nasbírá pár dohromady. U tebe to bude asi podobné. Tak si říkám, uděláme to rovnou pořádně, ať to vydrží na delší dobu. Nasypeme si do bot hrách. Dvě hodiny přece nejsou daleko."

„Hm," říká Michl, „mně je to vhod, nějak to už zdoláme. Budeme přece jen u ‚Anděla' na Kulmu. Nezabije nás to."

A vskutku, v nejkrásnější všední den, bylo ještě brzy ráno, vydali se na cestu a fajfka jim chutnala, to byla čirá radost. Ještě neušli ani čtvrt hodiny, když Stoffel povídá: „Počkej, sednu si na chvíli tady na ten kámen. Krucinál, ten hrách je ale tvrdý!" A jak jdou dál ještě kus cesty, Stoffel se zastaví. Zalije ho studený pot, nemůže už ani chodit. „Ale Pane Bože! Takové pokání, já to už neunesu, a ty se odplížíš a ještě se tomu směješ, jako by to nic nebylo!" „Milý příteli," odpovídá na to Michl a poklepe si na botu, „já jsem si prostě svůj hrách napřed uvařil!"