Sázka byla vyhraná, ale přece jen…
Historka z Horního Slavkova (Schlaggenwald) — Je to vlastně pravda?
Napsal Alfred Hanig
Bylo tenkrát v Pinze u hornoslavkovského „Jahnheimu" tělocvičné slavnosti a ta sobota přivedla do městečka pěknou hromádku cvičenců a cvičenek, kteří se producírovali po dlažbě z kočičích hlav. K večeru se sice mnozí rozešli, ale pár těch nejveselejších zabloudilo i k „Krásnému měšťanovi", protože když je den dlouhý, člověk musí přece něco podniknout proti hladu a žízni. A tak se tam sešla taková veselá společnost, že by s ní měl potíže i sám čert, snad víc než s trakařem. Byl mezi nimi i Karl, karlovarský pekařský mistr. A s ním i jeho přítel Otto, taky pekařský mistr. Protože hornoslavkovské housky byly mnohem větší než karlovarské, sesypaly se najednou všechny housky z košíku na dvě hromádky — jednu pro Karla, druhou pro Otta — aby si oba mohli vzít domů ukázku. A pošťuchování bylo, že se oba sotva ubránili. Nejvíc si ale musel vzít na paškál Karl, protože Otto byl pěkný uličník.
A jak tak Karl kolem sebe mával oběma rukama, řekl mu „Krásný měšťan", ať mu tak neuhodí do kamen. „Není divu," řekl na to Karl, „s těmi dírami, co už mají!" Ale tady „Krásného měšťana" ještě dobře neznal. „Ta vydrží ještě dlouho, a rád bych viděl, co bys na moje kamna vytáhl!" „O co se vsadíme?" natáhl Karl ruku, „dostaneš tři sta korun, jestli ta kamna nerozbořím!" „To rád zaplatím," řekl na to „Krásný měšťan" a plácli si na to. Karl se ale jako pekař v kamnech trochu vyznal, obhlédl si ten velký, vysoký kachlový sporák ze všech stran, sáhl si nahoru k jednomu rohu, a jediným škubnutím už seděli všichni v místnosti uprostřed oblaku prachu, protože se kamna prostě sesypala. To byl ale randál! Všechno chytalo a otíralo se, foukalo se a dokonce se i nadávalo! Když se ten vír trochu usadil a prach také, měl Karl sice pořádně špinavé ruce, ale v nich už ležely ty tři sta korun, které mu „Krásný měšťan" hned na místě vyplatil.
Sázka byla vyhraná a později se o ní ještě párkrát mluvilo. Karl ale nerad, když ho na ni někdo upomínal. Ne každému to vyprávěl, ale přece jen se provalilo, že musel za postavení nových kamen zaplatit pět set korun.
Die Wette war gewonnen, aber halt . . .
Ein Histörchen aus Schlaggenwald — Ob es wahr ist?
Von Alfred Hanig
Woar dåu amål a Tuarnfest in da Pinga ban Schlaggawål(d)a „Jahnheim" u selln Såmsta håut dös Stadtl a schäins poar Turna u Turnerinnen af sein Katzekuapf-Pflåsta gseah. Geghan Åubmd håbm sich wuhl vül valoffm, a poar van Lustigstn san owa — r aa zan „Schäin Bürgha" ein, wal ma jå a wos gegha Hunga-r u Durscht tou(n mou(ß, wenn da Togh lång is. U sua is dona a schäina Gsellschaft zsåmmkumma, wöi sa da Teifl häit schänna-r am Schubkoarn zsåmmfahrn kinna. Da Koarl, a Bäckamaasta va Koarlsbod woar a dabaa. U aa sei(n Freund, da Otto. Aa ea(r woar a Bäckamaasta. Wal glau döi Schlaggawal(d)a Weckn vül gräißa woarn wöi d Kårlsboda, san af oa(n mål ålla Weckn asn Semmlkürwlan afzwäi(n Haffm vuarn Koarla u vuarn Otto zsammgschuabm wuarn, damit sie sich a Musta mit hoimnemma kinna. U gstichlt is woarn, daß döi Zwäi(n se schöia niat dafånga håbm künna. s' Meist owa håut möin dabaa da Koarl oowüahrn, wal hålt da — r Otto gaua sua — ra maalfaals Louda woar.
U wöi dåu da Koarl sua mit sein zwaia Händn ümfachiert, moint da „Schai(n Bürgha", ear sollat nan fei(n niat sein Uafm dabaa-r a(n)haua. „Wa(r jå koa(n Wunna", sagt da Koarl, „ba dian Löcharan, wos dear scho håut!" Owa dåu håut ear an „Schäin Bürgha" schlecht kennt. „Dear touts nuch wöi lång, a sua-r u dian mächt i(ch seah, wos dian Uafm a(n-schmeißat! „Wos wett ma?" hölt da Koarl d Händ hi(n, „du kröigst draahunnert Kronan, wenn i(ch dein Uafm niat a(n)reißn koa(n!" „Döi zohl i gearn", meint da „Schäina Bürgha" draf u a(n)gschlogn woar aa scho. Da Koarl owa håut se jå als Bäck mit Üafaran a weng askennt, schaut se dian gråußlukatn, håuchn Kachluafm va-r ålln Seitaran oa(n, långt åffi nåu(ch a-r an Eck doa(r u mit a-r an kloin Ruckala san ållzsåmm in da Stubm a scho mittn in a-r-a Roußwulkn gsessn, wal dea-r Uafm nea(r sua zsåmmgrumplt is. Leitla woar dös a Gewüargh. Ålls håut gråppt u gwischt, blåusn u suagåua gschimpft! Wöi se åffa da Wiarwl a weng glegt ghått håut u da Rouss aa, dau haut wuhl da Koarl hårt dreckata Händ ghått, owa-r in ihnest woarn aa scho döi draahundert Kronen glegn, wos nan da „Schäina Bürgha" uastaglei zohlt ghått håut.
D Wett woar gwunna u spata-r is äihmål nuch d Riad davoa(n gwest. Da Koarl wollt owa niat gearn drua(n darinnert wearn. Er håuts niat jedan gsågt, owa es is doch askumma, daß ear håut möin füars Setzn va-r an neia Uafm fünfhunnert Kronan zohln.
Na Kulm
Napsal Rudolf Sabathil
Michl řekl Stoffelovi: „Víš co, teď je tak hezky, mohli bychom si spolu vyjít na pouť na Kulm."
Ten na to: „To bych já potřeboval už dávno, a moje ženská mi to taky pořád omílá. Hříchů se jí hned nasbírá pár dohromady. U tebe to bude asi podobné. Tak si říkám, uděláme to rovnou pořádně, ať to vydrží na delší dobu. Nasypeme si do bot hrách. Dvě hodiny přece nejsou daleko."
„Hm," říká Michl, „mně je to vhod, nějak to už zdoláme. Budeme přece jen u ‚Anděla' na Kulmu. Nezabije nás to."
A vskutku, v nejkrásnější všední den, bylo ještě brzy ráno, vydali se na cestu a fajfka jim chutnala, to byla čirá radost. Ještě neušli ani čtvrt hodiny, když Stoffel povídá: „Počkej, sednu si na chvíli tady na ten kámen. Krucinál, ten hrách je ale tvrdý!" A jak jdou dál ještě kus cesty, Stoffel se zastaví. Zalije ho studený pot, nemůže už ani chodit. „Ale Pane Bože! Takové pokání, já to už neunesu, a ty se odplížíš a ještě se tomu směješ, jako by to nic nebylo!" „Milý příteli," odpovídá na to Michl a poklepe si na botu, „já jsem si prostě svůj hrách napřed uvařil!"
Af Kulm
Von Rudolf Sabathil
Da Michl håut zan Stoffl gsagt: „Wåißt wos, öitza is's sua schäi(n, miar könntn mitanannä af Kulm wållfohrtn gäih(n."
Dear sagt: „Dös brauchat ich scho lång u s Wei(b redt miars soot a(n. Es klaubm sich glei a poar Sündn zsåmm. Ba diar wiards aa sua sa(n. Drüm moin ich, måch mas a glei recht, daß hülft af längara Zeit. Miar straan in d Stiefl Arwas ei(n. Zwou Stund is jå niat weit."
„Hm", sågt da Michl, „miar is's recht, miar wearns jå wuhl dazwinga. San miar near amål am „Engl" in Kulm. Es wiard uns niat ümbringa."
Richtigh, am schönstn Werkatogh, es woar scho fröih bazeit, Dåu gänga sie u s Pfeifal schmeckt, dös woar a hella Freud. Sie gänga nuh koa(n Vöierlstund, dåu sågt da Stoffl: „Woart, ich setz mich a wengal dåu am Stoa(n. Kreuz, san döi Arwas hoart!" U wöi sie gänga wieda-r a Waal, dåu bleibt da Stoffl stäih(n. Es treibt nan as an kåltn Schwitz, ear koa(n fåst nimma gäih(n. „No Herrghal du! A sua-r a Bouß, ich koa(n)s nimma datrogn, u du schleichst weg u låchst dazou, åls häit dös neks za sogn!" „Ma(n Löiwa", sågt da Michl draf u håut mi(t)n Stiefl afpocht. „Ich ho(b hålt äih ich gånga bin, mei(n Arwas zäierscht kocht!"
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.