Ondřejský večer („Anneresenabend") v rodném kraji

Jedním z nejvíce dodržovaných zvyků ve staré vlasti bylo řádění o ondřejském večeru (Andreasabend). Toho večera – vlastně už spíš noci – bylo mezi mladými lidmi, ať dívkami nebo chlapci, pozorovat zvláštní, tajemné dění. Ne příliš hlasitě vedené rozhovory a významná gesta nevěstily leckterému spoluobčanovi nic dobrého. Nejeden žertík, který se tehdy vymýšlel, totiž nebyl tak úplně nevinný. Ten, na koho si mládenci vzali, měl pak před sebou pořádnou dřinu, a nezřídka i nemalou škodu, o vzteku ani nemluvě. Proto byl leckdo poučen už z předchozích ondřejských večerů.

Také v Poschitzau se tento večer hojně využíval k žertům. Tak si všimli, že vdova Stiefelová a její syn Karl – přezdívaní „u Klixů" – chodívali každý večer „na drby" k sousedům. Než ale opustili svůj domek, ještě pořádně přiložili do velkých zděných kamen – bylo to pěkně naštípané, pryskyřičné špalkové dřevo, které se na jaře pracně dobývalo z kamenité lesní půdy – aby bylo, až se z povídání vrátí, hezky teplo. U nás doma v tuto dobu už často pořádně mrzlo a ležel i sníh.

Toho zmíněného večera oba, jak bylo popsáno, opustili dům po ošetření kamen. Sotva ale zmizeli v sousedním domě, vylezli tři mladí muži na střechu, což jim nedělalo velké potíže, protože domek stál na svahu a střecha sahala hluboko dolů. Vytáhli s sebou skleněnou tabuli, kterou nahoře pěkně úhledně položili na komín.

Jak se pak podivili obyvatelé domu, když se po návratu z povídání místo příjemného tepla přivítali s hustým, štiplavým kouřem! Nezbylo než dokořán otevřít všechna okna a dveře, aby kouř mohl unikat. Kamna prostě přestala fungovat. Ani kominík, kterého druhého dne přivolali a který prošel „rusovou kuchyní" – takovou míval skoro každý dům u nás – a prohlédl komín, přičemž skrze skleněnou tabuli dokonce zahlédl kousek nebe, nedokázal zjistit příčinu, proč kamna nechtějí hořet.

Teprve po několika dnech se podařilo v kamnech znovu zažehnout oheň a užít si tolik postrádané teplo. Zjistilo se totiž, že se na skleněné tabuli usadily sazí, a příčina té bídy byla na světě.

Ale ta pěkná slova, kterými „Stieflová" pak častovala viníky, tady raději opakovat nebudu.

Jinému vesničanovi zase provedli obzvlášť oblíbený žertík. Jako všude na venkově stály i tady domky se srdíčkem ve dveřích trochu stranou od obytného stavení, u pořádné hnojné hromady. Právě na tyhle dvířka si brousili zuby další tři mladíci. Rozhodně je chtěli té noci získat a uschovat na bezpečném místě. Tak se v pozdní večerní hodinu plížili jako indiáni k cíli. Když už se chtěli dvířek se srdíčkem zmocnit, ozval se zevnitř domku rozzlobený mužský hlas, který se bránil tomu, aby byla přerušena právě započatá činnost tím, že by zůstal takto nekrytý. Leknutím, které viníkům vjelo do všech údů, se dali na útěk rychlostí rychlíku. Přesto se jim ale podařilo kýženou trofej ukořistit, neboť druhého dne visela před domkem místo dveří koňská houně. Dvířka zůstala dlouho pryč. Poškozený si nechal nasadit nové dveře. Ale jednoho dne se stará dvířka se srdíčkem zase objevila opřená na svém místě.

Bylo by možné vyprávět ještě mnohé klukoviny: o zamilovaných párech, kterým se sypala „pilinová cestička" a tím se prozradilo jejich tajemství, o lití olova a o dalších věcech.