Sestavme si tedy tentokrát v Heimatbriefu sváteční menu Štědrého večera:
Několik dní předem se vloží dobře uleželý kus hovězího masa do octového nálevu, do kterého se přidá všelijaká zelenina a koření. Časně na Štědrý večer se maso vloží do vody a dobře změkne provaří. Jaká dobrá vůně se přitom už šíří celým bytem! Omáčka se připravuje tak, že se namočí perník na omáčku (medovník). Z toho vznikne hustá omáčka dochucená sirupem, po prosetí přes cedník se do ní přidají rozinky a nasekané mandle. K tomu se podávají bramborové knedlíky (syrové) nebo naše dobré české moučné knedlíky.
Ke kaprovi se připravuje tatáž omáčka — známá „rybí polévka" (Fischbröih). Moje babička — výtečná kuchařka — tuto rybí omáčku dochucovala douškem tmavého piva.
Také „kapr namodro" je velmi žádaný a je to něco pro labužníky. Polévky bývaly různé. Kdo měl rád ryby, tomu chutnala vynikající rybí polévka. Jinak byla samozřejmostí obvyklá hrachová polévka s opraženou houskou nakrájenou na kostičky.
Den předem se pekl jako moučník jablečný závin a na kompot se vařily sušené švestky a hrušky. Připravovaly se také jemné saláty k rybím řízkům.
Na Štědrý večer se má, jak známo, jíst „devatero jídel". Toho se pak nasčítá dost, počítáme-li k tomu i jablka a ořechy, které se okusují.
Před půlnoční mší ještě kousek štóly s máslem a medem — i to chutná skvěle. Jako zahřátí žaludku k tomu horký punč nebo sklenka svařeného vína. Takto dobře nasyceni a zevnitř prohřátí, mohli lidé i v tom nejtužším mrazu jít do studeného kostela na půlnoční.
Jak krásná byla cesta domů sněhem! Mnozí kostelníci to měli hodně daleko do vesnic. Tehdy ještě před kostelem nečekalo žádné dobře vytopené auto, které by je odvezlo domů.
Když jsme teď do jídelního lístku zařadili i tu „rybí polévku" (Fischbröih), chtěla bych ještě povědět, jak město Krásno (Schönfeld) přišlo ke své přezdívce.
Tak jako nám, Horním Slavkovákům (Schlaggenwalderům), říkali „Kachní omáčka" (Antensoß), tak zase obyvatelé sousedního města byli ti „Rybí polévka" (Fischbröih).
Jak známo, Horní Slavkovští a Krásenští se navzájem neměli rádi. Hned to bylo „ty Rybí polévko" — nebo jako odplata — „vy Kachní omáčko".
Jak k těmto jménům došlo? Bylo to takto:
Horní slavkovští radní se rozhodli založit v Ebnetském rybníce, který ležel mezi Horním Slavkovem a Krásnem, chov kaprů. Ačkoli byl Ebnetský rybník v létě oblíbeným koupacím místem, dařilo se kaprům i línům náramně dobře. Na podzim se mělo lovit. Ale ten velký plán s výlovem ryb bohužel nevyšel... Krásenští byli o chlup dřív u vypouštění rybníka a vypráví se o tom tato posměšná písnička (v původním nářečí):
Amäl woll'n döi va Schlaggawal' sei Üanetteicherl fischen, da kumma sa u toun durt grod d' Schönfeller Herrn dawischen. Wöi'n döi Lump'n töif im Schluam drin san u d' Fisch ausraub'n . . . „Manna höi'jatz, iss an su ra Frechheit z'glaub'n".
(Volně: Jednou si chtěli Horní Slavkovští svůj Ebnetský rybníček vylovit, a hle, právě tam na ně nachytali krásenské pány. Prý ti lumpové jsou hluboko v bahně a okrádají je o ryby... „Lidičky, copak se má věřit takové drzosti!")
Tahle písnička měla ještě mnoho slok. Bohužel mi vypadly z paměti. Melodii ještě znám.
Takže Krásenští byli „Rybí polévka" — my Horní Slavkovští „Kachní omáčka" — muselo jít o odplatu a souviset to s krádeží kachen. Loketští byli „Vši-pálenci" (Lausbrenner) — protože jeden radní a drobný zemědělec polil svého vola, který měl vši, petrolejem a pak ho zapálil.
Karlovarští byli „Zajícovaři" (Hasenbrüher). Pod horkým přepadem vřídla spařovali divoké zajíce, místo aby jim stahovali kůži přes uši...
Nechme však teď tyhle posměšné písničky být a raději zůstaňme věrni našim krásným vánočním koledám.
So wollen wir also diesesmal im Heimatbrief das Festessen zum hl. Abend zusammenstellen:
Man legt einige Tage vorher ein gutabgehangenes Stück Rindfleisch in einen Essigsud, dem allerlei Grünzeug und Gewürze beigegeben wurde. Zeitig am hl. Abend wird das Fleisch zugesetzt und gut weich gekocht. Welch' guter Geruch verbreitet sich da schon in der ganzen Wohnung. Die Soße bereitet man, indem man Soßenlebkuchen (Pfefferkuchen) einweicht. Das ergibt die sämige Soße mit Sirup abgeschmeckt und die so fertiggekochte Soße durchpassiert, dann werden Rosinen und gehackte Mandeln hineingegeben. Dazu gibt es Kartoffelknödel (rohe) oder unsere guten böhmischen Mehlknödel.
Beim Karpfen bereitet man dieselbe Soße — die bekannte „Fischbröih". Meine Großmutter — eine ausgezeichnete Köchin — verfeinerte diese Fischsoße mit einem Schuß dunklen Bieres.
Auch „Karpfen blau" ist sehr gefragt und etwas für Feinschmecker. Suppen waren verschieden. Wer Fisch liebte, dem schmeckte die ausgezeichnete Fischsuppe. Sonst war die übliche Erbsensuppe obligat, mit gerösteten Semmelbröcklein darin.
Einen Tag vorher wurde als Nachspeise der Apfelstrudel gebacken und für Kompott getrocknete Zwetschken und Birnen gekocht. Feine Salate zum Backfisch wurden auch vorbereitet.
Man soll bekanntlich am hl. Abend „Neunerlei" essen. Es läppert sich schon zusammen, wenn man auch noch die Äpfel und Nüsse dazu rechnet, die man knabbert.
Vor der Christmette noch ein Stück Stollen mit Butter und Honig, auch das schmeckt herrlich. Als Magenwärmer ein heißes Punschgetränk oder ein Glas Glühwein dazu. So wohlgesättigt und von innen gut eingeheizt, konnte man selbst im strengsten Winter in die kalte Kirche zur Christmette gehen.
Wie schön war der Nachhauseweg im Schnee. Viele Kirchenbesucher hatten sehr weit in die Dörfer hinaus. Damals wartete noch kein gutgeheiztes Auto vor der Kirche zum Heimfahren.
Weil wir nun auch die „Fischbröih'" in den Speisezettel einbezogen haben, so möchte ich noch erzählen, wie die Stadt Schönfeld zu ihrem Spitznamen kam.
So wie man uns Schlaggenwalder die „Antensoß" geheißen hat, so waren unsere Nachbarstadtbewohner eben die „Fischbröih".
Bekanntlich konnten sich die Schlaggenwalder und die Schönfelder nicht riechen. Es hieß gleich „döi Fischbröih'" — oder die Retourkutsche — „dirts Antensoß".
Wie es zu diesen Namen kam? — das war so:
Die Schlaggenwalder Ratsherren beschlossen in ihrem Ebnetteich der zwischen Schlaggenwald und Schönfeld lag, eine Karpfenzucht anzulegen. Trotzdem der Ebnetteich im Sommer der beliebte Badeweiher war, gediehen die Karpfen und Schleien recht prächtig. Im Spätherbst sollte gefischt werden. Aber die große Rechnung mit dem Fischfang ging leider nicht auf . . . . Die Schönfelder waren um eine Nasenlänge früher dran beim Zapfenziehen und folgendes Spottliedchen wird davon berichtet:
Amäl woll'n döi va Schlaggawal' sei Üanetteicherl fischen,
da kumma sa u toun durt grod d' Schönfeller Herrn dawischen.
Wöi'n döi Lump'n töif im Schluam drin san u d' Fisch ausraub'n . . .
„Manna höi'jatz, iss an su ra Frechheit z'glaub'n".
Dieses Liedchen hätte noch viele Strophen. Leider sind sie mir entfallen. Die Melodie ist mir nur noch bekannt.
So waren die Schönfelder die „Fischbröih" — wir Schlaggenwalder die „Antensoß" — es muß sich hierbei um Revanche gehandelt haben und mit Entendiebstahl zusammenhängen. Die Elbogner waren die „Lausbrenner" — weil ein Stadtrat und kleiner Landwirt seinen Ochsen, der Läuse hatte, mit Petroleum übergossen hat und dann anzündete.
Die Karlsbader waren die „Hasenbrüher". Unter dem siedendheißen Sprudelüberlauf brühten sie die Feldhasen ab, statt ihnen das Fell über die Ohren zu ziehen . . . .
Doch wollen wir diese Spottliedchen jetzt sein lassen und lieber unseren schönen Weihnachtsliedern treu bleiben.
„
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.