Stále znovu mě zastihují dopisy, v nichž je vyjadřována velká radost z našeho Heimatbriefu. Zvlášť krajané zavlečení do ciziny – do Rakouska, Kanady, Ameriky – čekají na zprávu od nás, kteří jsme zůstali zde. Měli bychom se těmto krajanům vždy cítit zavázáni. —

Existuje velká naděje, že nám náš Kunzmann Toni znovu umožní setkání v našem patronátním městě Auerbach. Termín se ještě nepodařilo stanovit. V úvahu přicházejí zřejmě jen letní měsíce. Proto by se na to měl každý účastník připravit už dnes. V příštím Heimatbriefu bude jistě možné sdělit přesný termín. Takové setkání – lépe řečeno slavnost, neboť tím pro nás skutečně je – představuje pro pořadatele velký úkol spojený s mnoha prací. Někdy se přitom objeví i nepříjemnosti. Ale my sami můžeme přispět k tomu, aby k nim nedocházelo. Kdo si přeje nocleh a má jej pevně objednaný, musí uhradit náklady i v případě, že jej nevyužije. Nechceme své hostitele v patronátním městě rozzlobit a nechceme, aby jim vznikla škoda.

Snad je toto oznámení i malým vánočním dárkem pro všechny, kdo se těší na shledání v příštím roce. Přeji si už dnes, aby se ho zúčastnilo co nejvíce krajanů.

Jedna mladá krajanka opustila v létě Evropu, totiž Spolkovou republiku. Poté napsala dopis několika přátelům. Protože mnozí byli ve stejném věku jako ona, když jsme my museli opustit svou domovinu a z korby náklaďáku patřil náš poslední pohled slavkovské kostelní věži, mohly naše tehdejší pocity být stejné jako pocity oné krajanky. Její dojemné řádky se mi zdály tak šité na míru nám všem, že se domnívám, že by se v nich mohl poznat každý z odběratelů našeho Heimatbriefu.

Moje vánoční a novoroční přání všem čtenářům Slavkovského Heimatbriefu: Přeji vám požehnané vánoční svátky, bohatě prostřený dárkový stůl a mnoho radosti.

Na prahu nového roku 1975 vám přeji hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Kéž se mnohá tajná i vyslovená přání vyplní a velká zklamání ať se vám všem vyhnou.

Váš Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Anna Neidhart

Žádný svátek v roce nás nepohltí tak radostně jako Vánoce. Jaké je to vlastně kouzlo, které nás tak potěší a osloví srdce lidí? I dospělý si o Štědrém večeru uchová kousek dětství.

Ačkoli se kolem vánočních svátků mnohé změnilo, Štědrý večer stále prožíváme jako přinašeče radosti. Někdy vůbec nejde o to hmotné, o dárky, které hrají tu největší roli, ale o jedinečnost a slavnostnost tohoto dne. Všechno začíná už přípravami. Kromě nákupu dárků a mnoha dalších pochůzek je totiž třeba myslet i na sváteční večeři Štědrého večera.

Nová doba přinesla i zde v rodinách změnu. Lahůdek je dost k dostání. K čemu tolik práce v kuchyni? S vařením a pečením, s mytím nádobí a úklidem po něm? Přesto se držíme starých zvyků, jinak by byl Štědrý večer dnem jako každý jiný.

Podívejme se tedy zpět, jak vypadala sváteční večeře na Štědrý večer dříve.

24. prosinec, tedy narozeniny Páně, byl kdysi postním dnem. Proto se názory rozcházely, zda ryba, nebo maso. — Vánoční kapr byl tradicí. Zatímco jinde se drželi svíčkové na kyselo se „sladkokyselou" omáčkou. Protože ryba není každému po chuti a manželství s sebou přineslo leccos nového, musím se přiznat, že jsem se podle zvyklostí manžela dodnes držela „sladkokyselé" (též zvané polská) omáčky a svíčkové.