⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pracovali jsme na statku asi jeden týden a zařídili jsme si ve komoře lůžko ze slámy. Tu náhle přijeli chmeloví trhači. Sotva jsem věřil svým očím, kolik dobře známých tváří jsem uviděl. Přijela paní Steidlová se svou partou. Přivezla s sebou Manniho Wolfa s jeho tahací harmonikou. Paní Steidlová, resolutní, jaká byla, nás vyzvala, abychom komoru vyklidili, protože ta je vyhrazena pro její dívky a ona ji obsazuje každý rok. Trochu jsme reptali. Ale bylo jasné, že pro své dámy potřebuje bezpečné místo, má-li nad nimi mít dohled. Místa bylo na tom velkém statku dost, a tak jsme se přestěhovali na seník Švýcara, který nám později provedl ošklivý kousek.

Každá trhačka i každý trhač si musel na tři týdny zařídit lůžko ze slámy. Pak dostal stoličku a koš. Zatímco druhý den ještě před východem slunce vodili chmelové trhače na chmelnici, my jsme se ještě dvě hodiny mohli válet v seně. Když jsme v 18 hodin měli po práci, šli jsme na chmelnici, kde jsme potkali Slavkovské. Ti ještě dlouho nemohli myslet na konec práce, čekali na signál konce práce od paní Steidlové. Nejeden z nich pravděpodobně nesplnil stanovenou „normu". Za větru, deště i horkého slunce se muselo chmel trhat. Sedávali tam muži a ženy – často i s dětmi – na tvrdé dřevěné stoličce, která na nerovné půdě jen neochotně držela rovnováhu, a prsty trhali chmelové hlávky. V takzvaných „čtvrtinách" – nevím, podle jaké míry se tato jednotka řídila – se natrhaný chmel odměřoval. Do takové duté míry se vešlo docela slušné množství chmele. Kdo chtěl natrhat čtvrtinu za 1¼ hodiny, měl co dělat. Pak následovalo odevzdání a za takzvanou čtvrtinu se dostala známka. Ženy byly při trhání trochu obratnější, přinesly k odevzdání trochu víc a domů si odnesly trochu víc peněz. Pokud si dobře vzpomínám, dostávalo se tehdy za odevzdanou známku – odevzdávat se muselo každý večer – 1,20 Kč. Kdo známku ztratil, o svůj výdělek přišel. Odevzdaná čtvrtina připadla majiteli. Celkový výtěžek z trhání se vyplácel na konci, ale bylo možné dostat i zálohu. Pro mě tato práce nebyla nic zábavného. U parního mlácení jsem na tom byl lépe; nikdy v životě bych přece nenatrhal 10 čtvrtin. Byla to opravdová trestná práce. Žádné přestávky, žádný chladivý nápoj. Jen chléb, případně trochu margarínu na něj, u kterého se muselo dávat pozor, aby se v tom horku, jaké často panovalo na takové zpola sklizené chmelnici, nerozpustil. Když se to majiteli zamlouvalo, poslal na chmelnici vůz se sudem vody. Kdo by si při tak skromné odměně mohl dovolit jiné nápoje? Člověk chtěl přece přinést domů výdělek neztenčený.

Přesto se večer ještě odvážil malý tanec do melodií, které Manni vyluzoval ze své harmoniky. Když byla vypita bramborová polévka a dostala se čtvrtka chleba, zůstávalo se ještě chvíli pohromadě ve stodole, která sloužila jako společenská místnost. Petrolejová lampička dodávala tomu dění dobrodružný nádech. Dalo by se říct, že to byl také svým způsobem zážitek. Ale náš muzikant to úplně nevydržel. Byla to i jeho první trhačská cesta a stanovenou denní normu asi nesplnil. Raději dal přednost šití pár kalhot a hraní v neděli v „Kreuzzeche", než aby se sušil na horkém chmelovém poli. I já jsem byl se svou prací u parního mlácení spokojenější. Ve stodole bylo pěkně chladno a bylo tam mnoho příležitostí k oddychnutí. Zůstalo nám také mnohem víc peněz, než bychom si vydělali trháním. Jednu neděli jsem si to sám vyzkoušel. Nikdy víc, řekl jsem si. A u toho jsem zůstal.

věta pokračuje na dalším listu ⟶