⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Samozřejmě jsem pozorně poslouchal řeči těch žen. Které dítě by to nedělalo, tím spíš, když vyrůstalo v takové samotě jako já. Z rozhovorů jsem slyšel, že kořínky a byliny jsou dobré na určité neduhy. Zvlášť mě ale zaujaly chvalozpěvy na hadí jazyk a na chutný polníček, zvaný také „rapunzel". Tak se i mě zmocnila chuť po takových chutných bylinách pátrat a nechat tuhle zeleninu používat i u nás v domácnosti.

O Velikonocích jsem jednou poprosil jednu známou, aby se mnou šla hledat polníček, abychom jím ozdobili velikonoční stůl. Vydaly jsme se tedy každá s větším košíkem s uchem. Na Gfellerské straně měla tahle chutná rostlina obzvlášť bohatě růst. Šly jsme tedy od Gfellerova kříže napříč polem. Skutečně jsme v jedné trochu vlhké prohlubni našly pěkně šťavnaté lístky a pilně jsme je trhaly do košíků. Radovaly jsme se a nemohly se dost vynadivit té hojnosti, která se na nás smála v tom nejšťavnatějším zeleném. Od toho neustálého sklánění – a koš byl čím dál těžší – mě pořádně rozbolela záda. Ale zápal ze sbírání a radost z chutného polníčku nepřipouštěly žádnou přestávku. Po pár hodinách byl koš plný a my jsme se klusem vydaly domů.

Plná nadšení jsem babičce vylíčila to velké místo s polníčkem, které jsme objevily. Zvědavě si prohlédla naši nasbíranou zeleninu. Zamyšleně kroutila hlavou. Když ale přišel dědeček, oba už nemohli zadržet smích. Rozléhal se po dvoře a odrážel se od hustých smrků, které stály kolem usedlosti. Na první pohled poznali, jaký salát jsme to natrhaly. Byly to první lístky pomněnek, které tam ve vlhké nížině obzvlášť dobře rostly.

Ani koze jsme tu s takovou námahou natrhanou zeleninu nemohly předložit.

Na svou obhajobu musím říct, že první lístky pomněnky mají skutečně ohromující podobnost s polníčkem. Bohužel jsem své botanické znalosti čerpala jen z rostlin vykukujících z koše paní Bräutigamové. Tenhle názorný materiál ale zjevně nestačil.

Na jeden zcela zvláštní zážitek s paní Bräutigamovou si dodnes dobře vzpomínám. Dědeček mě často bral s sebou na přikrmování zvěře. Jednou pozdním odpolednem jsme šli spolu ke krmelcům pro srnčí zvěř. Když se stmívalo a tma měla brzy nastat, dovedl mě na širokou cestu vedoucí k hájovně a řekl mi, ať zatím jdu sám domů, že chce ještě obejít jedno místo a o kus dál se se mnou zase setká.

Ačkoli jsem vyrůstal v lese a celé okolí mi bylo důvěrně známé, přece jen mi nebylo jedno takhle sám dál klusat. Strach mi pomalu lezl do údů, protože se rychle stmívalo. Kdo by si jako dítě rád nenechal vyprávět pohádky o čarodějnicích a zlých duších, kteří přece většinou řádili v lese. Dobré víly a skřítci nebyli vždycky po ruce, když je člověk naléhavě potřeboval. Tak nějak mi to táhlo hlavou. Vtom jsem uslyšel šoupání, jako by se někdo šoural nohama. Všechny svaté, kteří mi zrovna přišli na mysl, jsem vzýval, a jaký slib jsem v té úzkosti dal, to už dnes nevím.