Buonweiba z Horního Slavkova

Znovu se mě zmocnila ta stesk po opuštěném domově. Kdo by nemyslel na svá mladá léta, ať už leží sebedál v minulosti, a na tehdy tak důvěrně známé okolí s jeho pestrým životem.

Vzal jsem si tedy znovu do ruky Heimatbrief; vždyť z něj člověk pořád čerpá nové podněty, tak živé jsou mnohé z těch líčení. A tu na mě z jedné stránky vykoukl nadpis „Botenfrau" (posílka), který mi byl velmi důvěrně známý. Ačkoli jsem tento příběh už mockrát četl a znal jsem ho skoro nazpaměť, přečetl jsem si ho znovu slovo od slova. A hle, viděl jsem tam ty ženy – tři z nich jsem znal osobně, protože všechny chodily kolem hájovny Frechů na Haidě, kde jsem vyrůstal u prarodičů. Ledacos z jejich řečí ke mně zanesl vítr, když procházely kolem se svými břemeny.

Protože jsem musel časně zrána vylézat z peřin – moje cesta do školy z hájovny byla pro mě jako pro dítě obzvlášť dlouhá a namáhavá, stejně jako si na ni jistě vzpomene nejedna žena z lesa, která nosila dřevo na zádech z Haidwaldu do města – vídal jsem ty ženy dvakrát týdně brzy ráno procházet kolem s jejich sněhobílými koši a večer je zase vídal vracet se obtížené k nám do hájovny. Moje babička taky často chtěla, aby jí z Karlových Varů něco přinesly. Zvlášť si pamatuji na jeden konkrétní druh čaje, balený v barevném papíru, který vypadal jako „Frank Zichorie" (cikorková káva).

K čemu se ten čaj vlastně používal a jakou léčivou moc měl, jsem se bohužel nikdy nedozvěděl, ani mi to babička nikdy neprozradila.

Na jednu z těch posílek si vzpomínám úplně zvlášť. Byla to paní Bräutigamová. Její příbytek musel být v „Seifertsgrünu". Tahle posílka nechodila jen obtížená z Karlových Varů, ale chodila stejně tak naložená kolem hájovny i směrem tam. Vysoko naskládané vykukovaly zpod pestrého šátku uvázaného přes koš na zádech všelijaké květiny a rostliny. Paní Bräutigamová musela znát nesmírně mnoho léčivých bylin. Už časně na jaře sbírala všechno kvetoucí, co příroda vydala. Od violek přes kočičky, prvosenky až po vřes zvaný erika na podzim, všechny druhy lesních plodů, houby, hadí jazyk (volský jazyk) a polníček. Jak už jsem řekl, nebylo nic, co by tahle žena neznala a co by nesbírala pro určité zákazníky. Měla svůj vlastní okruh zákazníků a odběratelů těchto přírodních produktů. To jsem vypozoroval z hovorů mezi ní a mými prarodiči. Málokdy zapomněla udělat si na dvoře krátkou zastávku a osvěžit se čerstvou vodou z dvorní pumpy, aby zbytek cesty zvládla s novými silami. Že by se tehdy žíznícího uctilo něčím lepším než čerstvou vodou, to se snad nikde nedělo. Když šlo do tuhého, dostala „Maal" (plná ústa) studené, doma pražené obilné kávy, pokud nějaká ještě zbyla.

Tak chodila paní Bräutigamová se svými břemeny rok co rok. V každém ročním období byla na nohou. Kdo ze starších Slavkovanů nezná tu dlouhou, namáhavou cestu z města přes Haid, dolů přes Doffler Berg k oboře, přes Sankt Leonhard a Echo do Karlových Varů.

Ať si dnes někdo představí, co ty ženy dokázaly.

Když člověk dorazil do Karlových Varů, ocitl se buď u Malé Versaille a musel přes Dr.-Knoll-Straße na centrální nádraží, nebo přes Schloßberg rovnou do centra města. Byla to přece jen cesta na dobré tři hodiny. S těmi břemeny musely být ženy na cestě ještě déle.

věta pokračuje na dalším listu ⟶