Opravdový zážitek z cesty do školy

Napsala Anna Kempf

Poté, co jsem měla za sebou pět let obecné školy, poslali mě rodiče do Horního Slavkova (Schlaggenwald) do měšťanské školy pro dívky. První dny v cizím prostředí mi sice srdce pořádně bušilo, ale brzy jsem si našla kamarádky ve třídě a uzavřela přátelství.

Učení na této vyšší škole mi vůbec nedělalo potíže. Jen v zimě bývala cesta z mého milovaného Leßnitzu do města často pěkně namáhavá. Úvozové cesty bývaly nezřídka zaváté sněhem. Mnohokrát mě doprovázel otec až ke Gowes-Hüawale. Tam jsem se pak většinou setkala se svou spolužačkou. Po rovné cestě jsme pak dobře postupovaly. Jen pod železničním přejezdem, u stodoly, býval sníh navátý do vysoké zdi. Tam sněhová bouře nejednou vytvořila téměř nepřekonatelnou překážku. Rády jsme si tam na chvíli odpočinuly a otiskly zadní část těla do strmých sněhových stěn.

Naši postavu pak bylo dny vidět otištěnou ve sněhu. Pak jsme ale rychle spěchaly dál vstříc škole.

Vždycky jsem byla ráda, když jsem proběhla Leßnitzgasse a před sebou uviděla úzké Stengelgasserl. Rychle jsme urazily těch pár kroků ke školní bráně. U manželů školníka jsme odevzdávaly konvičky s kávou, které nám tito hodní lidé udržovali teplé, protože my venkovské děti, chodící do měšťanské školy v Horním Slavkově, jsme tehdy ještě neměly obědy. Podle školního řádu se vyučovalo i odpoledne. Po ranním pozdravu u rodiny Kraftových jsme šly do třídy. Bylo příjemné, když právě první hodinu učil pan ředitel Hahn a my jsme trochu přišly pozdě. Nikdy nevyslovil žádnou vytýkající poznámku, spíš nás litoval.

Jeho otázka zněla vždy: „Máte tam venku tolik sněhu? Vy jste snad samí sněhuláci. Rychle si pověste kabáty k peci." Ta se tehdy topila dřevem a uhlím, ústřední topení tehdy ještě nebylo.

Když bylo dvanáct hodin a zazvonil zvonek na přestávku, hnaly jsme se k rodině Kraftových a vyzvedávaly si svou pěkně zahřátou kávu, kterou nám ti milí lidé jako poděkování schovávali. Jak dobře nám chutnal chléb upečený doma od matky, namazaný dobrým vepřovým sádlem. Nejeden kus svého selského chleba jsem vyměnila se Stöhr Resi za makovou housku upletenou jejím otcem.

Když pak přišlo jaro a vyhnalo často velmi tuhou zimu do severně položených hor Krušných hor, bylo radostí kráčet po této cestě do školy. Sotva vyschly kaluže od tajícího sněhu, zvedaly bledule a hned po nich sedmikrásky své hlavičky z vlhkých luk, které lemovaly naši cestu vlevo i vpravo. Jásot skřivanů také nenechal dlouho na sebe čekat. Byl to nádherný čas. Takové jarní probuzení bylo možné zažít jen doma. Nejednu kytičku fialek, prvosenek nebo jiných květin jsme na cestě do školy natrhaly, abychom tím udělaly radost paní učitelce…

Když se pak blížily prázdniny, slýchávala jsem často zvonění kos sekáčů na luhách zvaných Windhofwiesen. Šumění procházející šťavnatou trávou mám v uších dodnes. Vůně sena pak naplňovala vzduch a doprovázela mě do vesnice. Kolébavě přijížděly vysoko naložené vozy se senem. Nejednoho vesničana jsem viděla zpoceného, jak vidlemi seno

[obr] Na horním náměstí v Horním Slavkově

věta pokračuje na dalším listu ⟶