nabíral vysoko a žena, která na voze seno urovnávala, mu je z vidlí přebírala. Nade vším ale panovala vesele nálada. Jen výkřiky určené dobytku, když ho znepokojovalo bodání hmyzu, prolamovaly ticho.

Rychle se střídaly doby roku. Brzy bylo léto, přišel čas žní a s ním i naše školní prázdniny. Teď bylo třeba pořádně pomáhat na polích. Netrvalo dlouho a tu a tam se objevily první panáky snopů. Ale brzy je bylo vidět stát všude kolem. Pilně se teď hýbaly ruce, aby žně pokročily. Za každý slunečný den se pronesla děkovná modlitba. Najednou už země nezářila tak jasně, sklizená pole ležela v krajině jako hnědé skvrny. Tu a tam už bylo slyšet klepání cepů. Při velkém mlácení bylo třeba slaměných provazů a ty se vázaly z krásné dlouhé pevné obilné slámy. Tehdy ještě nebyly mlátičky se slaměnými lisy. Poslužil i „göpel" (žentour). Mě zase učil otec, jak mám mávat cepem. Řemeslo to nebylo vůbec jednoduché. Musel se přesně dodržovat rytmus, a to se mi zpočátku vůbec nedařilo. Tu mi otec prozradil, jak nejlépe udržet takt. Vysvětlil to takto: Jsou-li tři mlatci s cepy, počítáš si „píšťal v taktu, píšťal v taktu". Jsou-li čtyři: „já píšťalu v taktu, já píšťalu v taktu". Při pěti musíš říkat: „vaří se maso v hrnci" a při šesti cepařích se říká: „nahoru vaz, dolů vaz — nahoru vaz, dolů vaz!" Tak jsem to pak i dělala.

Když jsem pak na podzim se svou spolužačkou Marií na cestě ze školy domů zaslechla klepání cepů, přesněji řečeno „cepů" (Drischel), to „nahoru vaz a dolů vaz", posadily jsme se na mezní pás u Dennlova pole a poslouchaly, co si ženy mlátící cepy povídají. Klábosilo se ale jen při obracení slámy. Byla-li sláma dobře vymlácena, vytřepala se, protože každé zrníčko muselo vypadnout z klasů, pak se znovu vázaly snopy a skládaly před vraty stodoly.

Na paní Dürrbachovou si dodnes zřetelně vzpomínám jako na jednu z nejšikovnějších cepařek. Kdo by ji neznal, tu vždy veselou a k žertům nakloněnou ženu. Byla to právě ona, kdo vždy vylézal po žebříku stodoly nahoru a shazoval snopy dolů na mlat. Jiná žena je pak pěkně čistě rovnala do přesné řady. Přitom se vedl obšírný hovor. Paní Dürrbachová si nedělala velké okolky, když ji popadla lidská potřeba. Tu si zvedla sukně a nechala volný průběh, i když přitom stála přímo nad prostorem pro sklad slámy. Protože prkna tam nebyla položena příliš těsně u sebe, sneslo se odtud nejedno kapičky dolů na klábosící cepaře. Přirozeně se pak strhly protesty. Tak na ni jedna žena zavolala: „Ty, Dürrbachová, tvá stodolní střecha už zase netěsní." Pohotově přišla odpověď paní Dürrbachové: „Ty stará bloudo, měla ses raději podívat nahoru, viděla bys, jak to kape." Tak to šlo tam a zpátky za smíchu žen. Muži u toho často nebývali. Přišli jen, když se pozdě večer odnášely prázdné snopy slámy nebo se znovu skládaly do prázdného skladu ve stodole.

Po tomto odposlechnutém hovoru jsme si znovu vzaly školní tašky a znovu se ozvalo „nahoru vaz a dolů vaz", které nás doprovázelo až domů.

Ještě dnes v tomto ročním období často naslouchám zvuku cepů, které už asi navždy ustoupily technice.

Heimatbrief je most k domovu!

Získejte nového odběratele!