Opravdový zážitek z cesty do školy
Napsala Anna Kempf
Poté, co jsem měla za sebou pět let obecné školy, poslali mě rodiče do Horního Slavkova (Schlaggenwald) do měšťanské školy pro dívky. První dny v cizím prostředí mi sice srdce pořádně bušilo, ale brzy jsem si našla kamarádky ve třídě a uzavřela přátelství.
Učení na této vyšší škole mi vůbec nedělalo potíže. Jen v zimě bývala cesta z mého milovaného Leßnitzu do města často pěkně namáhavá. Úvozové cesty bývaly nezřídka zaváté sněhem. Mnohokrát mě doprovázel otec až ke Gowes-Hüawale. Tam jsem se pak většinou setkala se svou spolužačkou. Po rovné cestě jsme pak dobře postupovaly. Jen pod železničním přejezdem, u stodoly, býval sníh navátý do vysoké zdi. Tam sněhová bouře nejednou vytvořila téměř nepřekonatelnou překážku. Rády jsme si tam na chvíli odpočinuly a otiskly zadní část těla do strmých sněhových stěn.
Naši postavu pak bylo dny vidět otištěnou ve sněhu. Pak jsme ale rychle spěchaly dál vstříc škole.
Vždycky jsem byla ráda, když jsem proběhla Leßnitzgasse a před sebou uviděla úzké Stengelgasserl. Rychle jsme urazily těch pár kroků ke školní bráně. U manželů školníka jsme odevzdávaly konvičky s kávou, které nám tito hodní lidé udržovali teplé, protože my venkovské děti, chodící do měšťanské školy v Horním Slavkově, jsme tehdy ještě neměly obědy. Podle školního řádu se vyučovalo i odpoledne. Po ranním pozdravu u rodiny Kraftových jsme šly do třídy. Bylo příjemné, když právě první hodinu učil pan ředitel Hahn a my jsme trochu přišly pozdě. Nikdy nevyslovil žádnou vytýkající poznámku, spíš nás litoval.
Jeho otázka zněla vždy: „Máte tam venku tolik sněhu? Vy jste snad samí sněhuláci. Rychle si pověste kabáty k peci." Ta se tehdy topila dřevem a uhlím, ústřední topení tehdy ještě nebylo.
Když bylo dvanáct hodin a zazvonil zvonek na přestávku, hnaly jsme se k rodině Kraftových a vyzvedávaly si svou pěkně zahřátou kávu, kterou nám ti milí lidé jako poděkování schovávali. Jak dobře nám chutnal chléb upečený doma od matky, namazaný dobrým vepřovým sádlem. Nejeden kus svého selského chleba jsem vyměnila se Stöhr Resi za makovou housku upletenou jejím otcem.
Když pak přišlo jaro a vyhnalo často velmi tuhou zimu do severně položených hor Krušných hor, bylo radostí kráčet po této cestě do školy. Sotva vyschly kaluže od tajícího sněhu, zvedaly bledule a hned po nich sedmikrásky své hlavičky z vlhkých luk, které lemovaly naši cestu vlevo i vpravo. Jásot skřivanů také nenechal dlouho na sebe čekat. Byl to nádherný čas. Takové jarní probuzení bylo možné zažít jen doma. Nejednu kytičku fialek, prvosenek nebo jiných květin jsme na cestě do školy natrhaly, abychom tím udělaly radost paní učitelce…
Když se pak blížily prázdniny, slýchávala jsem často zvonění kos sekáčů na luhách zvaných Windhofwiesen. Šumění procházející šťavnatou trávou mám v uších dodnes. Vůně sena pak naplňovala vzduch a doprovázela mě do vesnice. Kolébavě přijížděly vysoko naložené vozy se senem. Nejednoho vesničana jsem viděla zpoceného, jak vidlemi seno
[obr] Na horním náměstí v Horním Slavkově
Ein echtes Erlebnis auf dem Schulweg
Von Anna Kempf
Nachdem ich die fünf Jahre Volksschule hinter mir hatte, schickten mich meine Eltern nach Schlaggenwald in die Bürgerschule für Mädchen. Wohl klopfte mir mein Herz die ersten Tage in der mir fremden Umgebung, aber bald hatte ich an meine Klassenkameradinnen Anschluß gefunden und bald Freundschaft geschlossen.
Das Lernen in dieser gehobenen Schule fiel mir gar nicht schwer. Nur im Winter war der Weg von meinem lieben Leßnitz zur Stadt oft recht beschwerlich. Oftmals waren die Hohlwege vom Schnee zugeweht. Viele Male begleitete mich mein Vater bis zum Gowes-Hüawala. Dort traf ich dann meistens auf meine Schulfreundin. Auf ebenem Wege kamen wir dann gut voran. Nur unterhalb des Bahnüberganges, bei dem Stadl, war der Schnee zu einer hohen Mauer aufgeweht. Dort hatte der Schneesturm oftmals ein schier unüberwindliches Hindernis aufgebaut. Gerne machten wir da einen Augenblick Rast und drückten unseren hinteren Körperteil in die steilen Schneewände.
Unsere Figur konnte man dann tagelang abgedrückt im Schnee bewundern. Danach ging es aber hurtig weiter der Schule entgegen.
Froh war ich stets, wenn ich die Leßnitzgasse durcheilt hatte und das enge Stengelgasserl vor mir sah. Schnell waren die wenigen Schritte zum Schultor getan. Bei den Schuldienerseheleuten gaben wir unsere mitgebrachten Kaffeekannen ab, die uns diese braven Leute warm hielten, denn ein Mittagessen gab es damals noch nicht für uns Dorfkinder, die die Bürgerschule in Schlaggenwald besuchten. Nach der Schulordnung war auch an den Nachmittagen Unterricht. Nach dem Morgengruß bei der Familie Kraft ging es dann ins Klassenzimmer. Angenehm war es, wenn gerade Herr Direktor Hahn die erste Stunde unterrichtete, und wir uns etwas verspätet hatten. Er hatte nie eine tadelnde Bemerkung ausgesprochen, sondern er bemitleidete uns.
Seine Frage war stets: „Habt ihr denn so viel Schnee da draußen? Ihr seid ja die reinsten Schneemänner. Hängt schnell euere Mäntel zum Ofen." Dieser wurde mit Holz und Kohlen geheizt, eine Zentralheizung gab es damals noch keine.
War es dann 12 Uhr und das Pausenglöcklein ertönte, da stürmten wir zur Familie Kraft und holten unseren schön gewärmten Kaffee, den uns die lieben Menschen für ein Dankeschön bereithielten. Hei, wie gut schmeckte da das von der Mutter selbst gebackene Brot mit gutem Schweineschmalz bestrichen. So manches Stück meines Bauernbrotes tauschte ich mit der Stöhr Resi gegen eine von ihrem Vater geflochtene Mohnsemmel ein.
Kam dann der Frühling und jagte den oft sehr harten Winter in die nordwärts gelegenen Berge des Erzgebirges, da war es eine Lust diesen Schulweg zu wandern. Kaum waren die Schneewasserpfützen ausgetrocknet, reckten die Grießblümchen und gleich darauf die Gänseblümchen ihre Köpfchen aus den feuchten Wiesen, die links und rechts unseren Weg säumten. Das Jubilieren der Lerchen ließ auch nicht lange auf sich warten. Das war eine wunderbare Zeit. Ein solches Frühlingserwachen konnte man nur daheim erleben. So manches Sträußlein Veilchen, Schlüsselblumen oder andere Blumenarten wurden auf dem Schulweg gepflückt, um damit der Lehrerin eine Freude zu bereiten . . .
Ging es dann der Ferienzeit entgegen, so habe ich oftmals die Sensen der Mäher der Windhofwiesen erklingen hören. Das Rauschen durch das saftige Gras habe ich heute noch in den Ohren. Der Heuduft erfüllte dann die Luft und begleitete mich ins Dorf. Schwankend kamen die hochbeladenen Heuwagen des Wegs daher. So manchen Ortsbewohner habe ich schwitzend gesehen, wenn er mit der Gabel das Heu
[obr] Am oberen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.