*(Báseň v chebském nářečí – volný český překlad)*

Rybí polévka

Šenfeldští zlodějíčkové si jednou dole v rybníce Üametteich chytali ryby, ale hlídač z Horního Slavkova (Schlaggenwald) je přistihl při chytání raků.

Jak se hlídač rozčiloval a nadával, Šenfeldští se tomu ještě smáli, zatímco on zašel do Šenfeldu a přivedl si odtamtud starostu.

Ten znovu klel jako sám čert: „Spoluobčané, nedělejte mi ostudu!" Nakonec ale i jeho popadla zlodějská nálada a strčil si pěknou štiku do kabátu.

Zrovna v tu chvíli přišel četník, spoutal je a odvedl pryč. Dole v Bečově, v šatlavě, u soudu naříkali a těžce pykali.

Nakonec, když soudce vynesl rozsudek, rozplakal se jeden mladý darebák: „Na to zavírání jsme si už dřív zvykli, ale za tu rybí polévku je škoda."

Josef Hofmann

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jak to bývalo doma

Ten nadpis se sem už vlastně úplně nehodí, vždyť odkud brát ty historky z domova, když člověk sedí tak sám. Jo, kdyby tak měl kulatý stůl a kolem něj pár starých slavkovských kamarádů, to by se ještě dala leckterá epizodka vytáhnout na světlo.

No, na našem srazu v Goldbachu, tam by se dalo leccos vylovit, kdyby bylo dost času. Ale člověk se nedostal pomalu nikam. Všude známé tváře, ledaskoho jsme neviděli už třicet let a víc. Ty obličeje byly povědomé, ale i s nejlepší vůlí člověk nevěděl, kam je zařadit. U děvčat to bylo nejhorší, ty se provdaly, aniž by se nás ptaly, a člověk často nevěděl, jak se dnes vlastně jmenují. Mně se to aspoň tak stalo a jistě i nejednomu z vás. Ale bylo to hezké.

Nejeden mi řekl, že se mu líbí, jak píšu, i když si u toho někdy musí trochu poluštit a přeslabikovat. Mně samotnému to psaní taky moc nejde. Ale nevidím důvod, proč by Bavoři, Švábové, Porýňané a všichni ostatní směli mluvit svým nářečím a my bychom měli naši krásnou slavkovskou řeč zapomenout. Ne, to my tedy neuděláme, budeme mluvit dál, jak nám zobák narostl. Pán Bůh nás nechal přijít na svět jako Chebany a to chceme zůstat i nadále. Že jsme byli jazykovým ostrovem v Chebsku, to způsobili přistěhovalí obyvatelé hor, a v Horních a Středních Francích umíme mluvit jako doma. To s vysídlením nebo takzvaným začleněním nemá vůbec nic společného.