Ve tři hodiny zazněl zvonek od kaple svaté Anny, a horníci vstávali. Ve čtyři hodiny fárali do dolu, ve dvanáct hodin vystřídala první směnu druhá, která pracovala až do večera. Poté co bylo v tavírnách vytaveno rudné stříbro, byly stříbřitě lesklé pruty odváženy do Norimberku a do Holandska, kde slavkovský cín soupeřil s anglickým. Horník byl na tehdejší dobu dobře placen. Financovala se stavba kostela, ze cechovní pokladny se pečovalo o staré a nemocné horníky. Důl trpěl nedostatkem vody, a tak byl roku 1520 vypracován plán přivést vodu z královarských rybníků na Hladké hoře. Zkušený technik jménem Rossmeissl provedl velkolepý kanál během několika let a byl za toto dílo velmi chválen. Velký „plavební příkop" nedodával jen potřebnou vodní sílu pro stoupy a úpravárenské provozy, ale plavilo se po něm i veškeré důlní a palivové dřevo.

Ještě důležitější však bylo vyrazit dlouhou hlubokou štolu (tunel), která měla z dolů odvádět vodu a přivádět čerstvý vzduch. Nikdo se však do nákladné a zdlouhavé stavby nechtěl pustit, dokud se jí na vlastní nebezpečí neujalo jedno družstvo. Za to mu bylo dáno velké ujištění. Získalo veškeré rudné výskyty v okruhu 17 lachtrů a kromě toho mělo dostávat od všech dolů odvodňovaných touto hlubokou štolou devátý díl veškeré rudné těžby. Roku 1539 práce začaly, o jedenáct let později se dorazilo do rudonosné oblasti zvané „Hub". Ke konci 16. století měřila štola se svými chodbami 4 kilometry a ústilo do ní 24 šachet.

Práce v šachtách se zprvu prováděla želízkem a kladivem. Později se přešlo k ohni, aby se hornina rozdrolila, a tak vznikaly často velké dutiny pod zemí. Některé se propadaly a nahoře vznikaly větší, nálevkovité díry, takzvané „pinky".

Kronika líčí jedno takové propadnutí zvláštního druhu:

Léta 1568 došlo na Huberském pni k velkému zřícení hory. Lidé byli tehdy blízko Hubu; tlak vzduchu jich několik odmrštil ke stěnám štoly, takže si polámali kosti v těle. Kašpar Brusch podal na počátku 17. století podrobný popis slavkovského důlního provozu. Píše mimo jiné:

„Je to nebezpečná práce. Jsou tam dole tak velké dutiny a prostory, že by v nich mohly stát i ty největší domy. V závalech se převislé skalní a horninové stěny podpíraly silnými kmeny stromů, a stromy jsou místy tak rozdrceny, že mě jímala hrůza, když jsem se pod nimi musel proplazit. Když se rudná hornina rozpaluje velkými dřevěnými ohni, aby změkla, ozývá se takové hřmění, praskání a duní, že se i ten nejstatečnější zachvěje, protože má pocit, jako by se za ním hroutil celý svět. A to jsem chtěl podat zprávu z Hubu ve Slavkově."

Něco pro pobavení

Lidožrout šel se svým synem pralesem. Najednou synek dostal hlad a cestou právě šla nějaká žena. Chlapec řekl: „Otče, tu teď sníme." Nato stařec odpověděl: „Ta je moc vyzáblá, ještě nějaká přijde." Netrvalo dlouho a přišla úplně tlustá a tučná žena. Tu chlapec zvolal: „Ale tuhle teď přece sníme!" Otec řekl: „Ta je zas moc tlustá." Hned nato vyšla z lesa krásná, štíhlá žena. Syn vykřikl: „Otče, tuhle teď opravdu sníme!" Na to otec zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, ne, tu si vezmeme domů a sníme matku."