Odkud že jsem přišel? Řekl jsem, že jsem se svým dědečkem jel vlakem do Schönwehru, a co všechno kluci obvykle vyprávějí, když je zvědavý ženský svět vyptává. „Kdo že je ten dědeček?" „Alois," řekl jsem. Tak mi to totiž nakázal říct. Dědeček byl asi po vesnicích známý, protože pocházel právě ze Schönwehru.
„No a proč tedy nešel s tebou dovnitř?" No, to jsem opravdu taky nevěděl. Ale najednou mi přišlo na mysl, že třeba taky má hlad.
Tak jsem vzal zbylé liwance do ruky a chtěl jsem jít. Řekl jsem: „Ty donesu dědečkovi." Tu se dobrá žena zasmála a poznamenala, že mu tedy ještě musí nějaké přidat. Pěkně zabalené do sáčku jsem s liwancemi vyrazil. Ten pobyt mi připadal velmi dlouhý a měl jsem obavy, že na mě dědeček třeba nečekal, ačkoli mě po tom jídle najednou zase oživily jiné síly. Cestu domů bych určitě našel i sám, protože mi kostelní věž, z poloviny už viditelná, ukazovala směr. Ale moje obava byla zbytečná, dědeček seděl duševně klidný ještě na stejném místě.
Dlouho mi v paměti zůstal obraz té dobré mladé ženy. Ale od té doby jsem se už nikdy nedostal na dvůr k Hüaflovu Karlovi, ačkoli jsme my kluci velmi často chodili kolem, když nás cesta vedla k příbuzným do Schönwehru nebo když jsme sbírali lísky ze Schönwehrer Berg. Z později vedených rozhovorů jsem se dozvěděl, že to byla pravděpodobně žena Hüaflova Karla, kterou si vzal někdy kolem roku 1913.
Jak silně se dítěti může vrýt do paměti dobrý skutek, to jsem se zde pokusil vylíčit. Ještě po půl století je vzpomínka na tuto příhodu tak živá, jako by se to stalo teprve nedávno.
Doufám jen, že rodině Hess přinesl tento dobrý skutek úrok. Jedno ale mohou brát s jistotou: nikdy jsem na to nezapomněl. Kéž je těchto pár řádek trochu potěší.
Woher ich käme? Ich sagte, daß ich mit meinem Großvater in der Eisenbahn nach Schönwehr gefahren bin, und was halt Buben so erzählen, wenn sie von der neugierigen Damenwelt ausgefragt werden. „Wer denn der Großvater sei?" „Der Alois", sagte ich. So hatte er es mir ja aufgetragen zu sagen. Vermutlich war der Großvater auf den Dörfern bekannt, denn er stammte ja aus Schönwehr.
„Ja, warum ist er denn nicht mit reingekommen?" Nun, das wußte ich wahrhaftig auch nicht. Aber mir fiel plötzlich ein, daß er vielleicht auch Hunger haben könnte.
So nahm ich die restlichen Liwanzen in die Hand und wollte gehen. Ich sagte: „Die bringe ich dem Großvater mit." Da lachte die gute Frau und bemerkte, daß sie da schon noch welche dazugeben müßte. Schön in einer Tüte verpackt, zog ich mit den Liwanzen ab. Mir war dieser Aufenthalt sehr lange vorgekommen und ich hatte Bedenken, daß der Großvater nicht auf mich gewartet haben könnte, obwohl mich nach dieser Mahlzeit ganz plötzlich andere Lebensgeister beflügelten. Ich hätte den Weg bestimmt allein heimgefunden, weil mir ja der Kirchturm, der zur Hälfte schon sichtbar war, den Weg gewiesen hätte. Aber meine Sorge war unbegründet, der Großvater saß seelenruhig noch am gleichen Platz.
Lange Zeit blieb mir das Bild der guten jungen Frau im Gedächtnis. Aber ich bin seit dieser Zeit nie wieder beim Hüafl Karl in den Hof gelangt, obwohl wir Buben sehr oft daran vorbeigingen, wenn uns der Weg zu unseren Verwandten nach Schönwehr führte oder wir die Haselnüsse vom Schönwehrer Berg holten. Aus später geführten Gesprächen habe ich erfahren, daß es wahrscheinlich dem Hüafl Karl seine Frau gewesen sein könnte, die er um 1913 herum gefreit hatte.
Wie sehr bei einem Kinde eine gute Tat im Gedächtnis bleiben kann, das habe ich wohl hier geschildert. Noch nach einem halben Jahrhundert ist die Erinnerung an diese Begebenheit so lebendig, als wäre es erst geschehen.
Ich hoffe nur, daß der Familie Hess diese gute Tat Zinsen gebracht hat. Das eine können sie aber mit Gewißheit annehmen, ich habe es nie vergessen. Mögen sie diese Zeilen ein bißchen erfreuen.
Egerlandská Gmoi Wendlingen pokračuje i letos ve své akci zvláštních dopisů s motivy Chebského stánku (Egerer Stöckl) a radnice v Marktredwitz. U příležitosti otevření Egerlandského kulturního domu v Marktredwitz je na zvláštním razítku vyobrazen právě tento Egerlandský dům. Zájemci, kteří by si tyto dopisy chtěli pořídit, ať si prosím vyžádají bezplatné prospekty u bratrance Guntera WOLFA, 7317 Wendlingen, Kapellenstraße 57.
Wieder Sonderbriefe zum Vinzenzifest in Wendlingen
Die Egerländer Gmoi Wendlingen setzt auch dieses Jahr ihre Sonderbriefaktion mit den Motiven Egerer Stöckl und Marktredwitzer Rathaus fort. Aus Anlaß der Einweihung des Egerland-Kulturhauses in Marktredwitz bringen wir auf dem Sonderstempel dieses Egerlandhaus. Interessenten, die diese Briefe beziehen möchten, wollen bitte kostenlose Prospekte bei Vetter Gunter WOLF, 7317 Wendlingen, Kapellenstraße 57 anfordern.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.