Narodil jsem se v Horním Slavkově, píšu to – a vím, že je to ztraceno. Po staletí v němčině zněl ten název, copak brzy dozní docela?

Od východu se sem line vítr a chytá se do korun stromů. Ani jediné slovo se neozve, které by znělo podobně jako Schlaggenwald.

Přes všechna nám uložená trápení jsme to unesli a každý si to nese – hlasitě nebo tiše – v hrudi jako tajný cíl.

Jsme doma v nové zemi; přece však hluboko v srdci s tím zárodkem touhy po milém obraze, z něhož nám plyne útěcha a naděje.

Dokud budeme chovat vzpomínku, dokud budou žít naše děti, naše domovina potrvá dál a Horní Slavkov se nerozplyne.

protože muž vypil trochu víc, než měl, útěchou bylo, že pouť s sebou nese leccos všude na světě.

Ale v našem městečku to chodilo i vznešeně. „Creme a la Creme" měla u Sachera svůj kávový dýchánek, a to uprostřed týdne, kde se scházely jen takzvané lepší dámy. Byl to zvláštní kruh. Ještě se dbalo na společenské postavení.

Dnes už taková vrstva neexistuje. Jezdí se autem bez šoféra a svět je už brzy malý na to, jak se všude valí vlna dovolených.

Přesto ne každý si může dovolit karavan, ale kdo ho má, projíždí s ním celou Spolkovou republikou a všude vyhledává Slavkovany. Je to Hermann Häuser se svou milou ženou, dobře známou Ilse Köpplovou. Člověk se pak nestačí divit, když jednoho dne zazvoní u dveří bytu a manželská dvojice se objeví nečekaně na prahu. Jak důvěrně se pak povídá a kolik věcí se přitom oživí. Člověk se dozví, kde ten či onen vězí – je to prostě kousek nezapomenutého Horního Slavkova.

Nyní je jedinou možností setkání pro nás tak oblíbené krajanské setkání. Kdo ještě aspoň trochu může, ať využije čas těch pár hodin důvěrného pobytu spolu. Pro mnohé bude znovu ten poslední!

Ať v nás ale nevzejde smutek, nýbrž s naším odjakživa svérázným humorem chceme letošní shledání oslavit.

Vaše Anna Neidhart

věta pokračuje na dalším listu ⟶