⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Po povelu se průvod, jak už bylo popsáno, znovu dal do pohybu. Obcházejí třikrát kolem „Trojice". Je opravdovou radostí poslouchat to nadšené rachocení, řehtání a klepání. Po pár minutách průvod zmizel za rohem Ettnerova domu směrem k Lesnické ulici. Ztišuje se rachot, řehtání a klepání i hlasy chlapců, kteří připomínají Ave Maria. Sousedské okenice se zavírají. Nyní už i první sluneční paprsky svítí do ulice a dopadají na pozlaceného holuba nad Poštmistrovým domem, který se vznáší nad sloupem Nejsvětější Trojice, a posílají svůj třpyt a jiskření do rána. I já zavírám svou okenici. Dnes jsem opravdu prožil Velikonoce, tak mi to prochází myslí toho velkopátečního rána.
Nikde v uplynulých letech jsem nesměl prožít tak krásné Velikonoce jako v našem městečku. V žádném jiném místě se tak nerachotilo, neklepalo a neřehtalo jako u nás doma. Město bylo rozděleno na rajóny a běda té rumpelové skupině, která to nerespektovala. Navzdory křesťanskému zvyku a zázraku vzkříšení se přitom často vedly velmi vzrušené šarvátky, když si Marktenerové nebo Obergaßnerové vzali do hlavy vniknout na území Bräuhausgassenerů. Ale i naopak se tvrdě bránilo. Zvláště na Bílou sobotu ráno se dávalo pozor a hlídalo se, aby na území nevstoupil žádný nepovolaný. Před vzkříšením zvonů, v 9 hodin, se nesmělo začít se sbíráním u obyvatel. Odkud tato dohoda vlastně pocházela, to nikdo neví. Běda tomu, kdo by chtěl tento zvyk porušit. Nutno ale říct, že obyvatelstvo se ukazovalo velmi chápavé a odškodňovalo rumpelové chlapce štědrými dary. Bratrsky se dělily peníze, vejce a ostatní dary. Jako capart — který přece jen mával řehtačkou — jste peníze potřebovali na to, abyste si na příští Velikonoce mohli pořídit rumpelovou bednu. Nejkrásnější a nejhlasitější rumpelové bedny dokázal vyrobit pan Pimpl na Desátkovém náměstí (Zehntplatz). Vím, že v naší skupině jich hodně pocházelo z jeho dílny. Ovšem docházelo i k opravám těchto zázračných výtvorů, které se rovněž musely hradit z rumpelových peněz. Takovou zátěž jsme nemohli přenášet na naše rodiče, ti byli rádi, že měli na stole každodenní chléb pro nás. Ale byla to pýcha opravdového rumpelového chlapce mít i opravdovou rumpelovou bednu. Kvůli tomu podstoupil jakoukoli oběť. Také se považovalo za krásnou a dobrou věc dělat něco se stejně smýšlejícími ve společenství pro obecné blaho. Řehtání, klapání a rachocení dělalo radost všem.
V našem městě nebyla žádná pobožnůstkářskost — jak se u nás doma říkalo — ale na velké svátky se všichni hrnuli do kostela a hledali Pána Boha. Tak se také zachovalo mnoho starých zvyků a ty byly pečlivě udržovány. Jedním z nich bylo „velikonoční jízda na koních" venkovské mládeže z farního obvodu. Švarně seděli všichni na velikonoční neděli ráno na svých krásně ozdobených koních, když přijížděli do města. Pokud si dobře vzpomínám, byli to Gfellerové, kteří tento zvyk velmi ctili.
Zvláštní zábavou bylo „velikonoční střílení", zejména s klíčovými pistolkami (Schlüsselbüchsen), svérázným střeleckým nástrojem. Vlastně se tím nestřílelo, vytvářela se tím rána. Patřilo k tomu i určité umění, jak s tím správně zacházet. Hledal se klíč s dutým brkem. Takové klíče se tehdy používaly na velké truhly, které byly téměř ve všech domech, a na skříňové zámky, které byly zasazeny všude ve dveřích. Nesměl být příliš hluboký, protože se s náplní na výbuch muselo šetřit, protože i ta stála peníze a peníze byly tehdy vzácné. Vzal se tedy klíč, k němu se přivázal kousek provázku a odpovídající hřebík. Předtím si člověk zásobil dostatek zápalek. Nejlepší byly ty s červenou hlavičkou ze síry. Pak se síra ze zápalek nastrouhala do dutého klíčového brka, do klíče se vsunul hřebík, obojí se pěkně drželo ve vodorovné poloze a plnou silou se udeřilo hlavičkou hřebíku o kamenný roh (rohový kámen), čímž zazněla pořádná rána.
reißt mich von meinem Nachinnenschauen in die Wirklichkeit zurück. Ich hatte gar nicht bemerkt, daß die Stimmen nach dem Gebet verstummt sind. In meinen Gedanken war ich auch wieder ein Bub gewesen.
Nach dem Kommando setzte sich der Zug, wie schon beschrieben, wieder in Bewegung. Man marschiert dreimal um die „Dreifaltigkeit". Es ist eine wahre Freude, das begeisternde Rumpeln, Ratschen und Hämmern anzuhören. Nach einigen Minuten ist der Zug um die Ecke des Ettner-Hauses in Richtung Leßnitzgasse verschwunden. Leiser werden die Rumpeln, Ratschen und Hämmer, auch die Stimmen der Buben, die zum Ave Maria mahnen. Die Guzerln-Fenster der Nachbarn schließen sich. Nun leuchten auch die ersten Sonnenstrahlen in die Gasse, die über dem Postmeisterhaus auf die vergoldete Taube fallen, die über der Dreifaltigkeitssäule schwebt und ihr Blitzen und Funkeln in den morgentlichen Tag hineinschickt. Auch ich mache mein Guzerl zu. Heute habe ich wirklich Ostern erlebt, so geht es mir an diesem Karfreitagmorgen durch den Sinn.
Nirgendwo in den vergangenen Jahren habe ich so schöne Ostern erleben dürfen, wie die in unserem Städtchen. In keinem anderen Ort wurde so gerumpelt, gehämmert und geratscht wie bei uns daheim. Die Stadt war in Rayone eingeteilt und wehe der Rumpelgruppe, die das nicht beachtet hat. Trotz des christlichen Brauches und dem Auferstehungswunder wurden dabei oft sehr hitzige Gefechte ausgetragen, wenn es den Marktenern oder Obergaßnern eingefallen war, in das Gebiet der Bräuhausgassener einzudringen. Aber auch umgekehrt wurde hart verteidigt. Besonders am Karsamstagmorgen war man aufmerksam und wachte darüber, daß ja kein Unbefugter das Terrain betrat. Vor der Auferstehung der Glocken, um 9 Uhr, durfte nicht mit dem Sammeln bei den Einwohnern begonnen werden. Woher diese Vereinbarung eigentlich stammte, weiß keiner. Wehe dem, der diesen Brauch durchbrechen wollte. Nun muß aber gesagt werden, daß sich die Einwohnerschaft sehr verständnisvoll zeigte und durch reichliche Gaben die Rumpelbuben entschädigte. Brüderlich wurde das Geld, die Eier und sonstige Gaben aufgeteilt. Man brauchte als Knirps — der ja nur eine Ratsche schwang — das Geld, um sich für die kommenden Ostern einen Rumpelkasten anschaffen zu können. Die schönsten und lautesten Rumpelkästen konnte Herr Pimpl am Zehntplatz herstellen. Ich weiß, daß in meiner Gruppe sehr viele aus seiner Werkstatt mitgeführt wurden. Freilich gab es auch Reparaturen an diesen Wunderwerken, die auch vom Rumpelgeld bestritten werden mußten. Unseren Eltern konnte man solche Belastungen nicht zumuten, die waren froh, das tägliche Brot für uns auf den Tisch zu haben. Es war aber der Stolz eines richtigen Rumpelbuben, auch einen richtigen Rumpelkasten zu haben. Dafür nahm er jedes Opfer auf sich. Auch galt es als eine schöne und gute Sache mit Gleichgesinnten in einer Gemeinschaft für die Allgemeinheit etwas zu tun. Das Ratschen, Klappern und Rumpeln erfreute alle.
In unserer Stadt gab es keine Bigotterie — wie man daheim sagte — aber an den hohen Feiertagen strömte alles in die Kirche und suchte den Herrgott. So erhielten sich auch viele alte Bräuche und diese wurden sehr gepflegt. Einer davon war das „Osterreiten" der Dorfjugend aus dem Kirchensprengel. Schmuck saßen sie alle am Ostersonntagmorgen auf ihren wunderschön hergeputzten Pferden, wenn sie in die Stadt geritten kamen. Wenn ich mich noch recht erinnere, waren es die Gfeller, die diesen Brauch sehr hoch hielten.
Ein besonderer Spaß war das „Osterschießen", vor allem mit Schlüsselbüchsen, einem eigentümlichen Schießwerkzeug. Eigentlich schoß man damit nicht, man erzeugte einen Knall. Es gehörte auch etwas Geschick dazu, richtig damit umzugehen. Man suchte sich einen Schlüssel mit einem hohlen Bart. Diese Schlüssel benutzte man damals
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.